Vše jde hladce – včera jsme si domluvili dřívější snídani, dóčka dorazila – s úsměvem a bez řečí dostává snídani také. Vysvětluje nám, že pili vermut a ten má přes 12% - podle toho se zřejmě rozlišuje zakázanost. Na moje „Fuj, vermut, že se nestydíš!“ mi Máša připomíná Šumavské bylinné našeho mládí a dcera ujišťuje, že ona to v podstatě nepila, protože jí to opravdu nechutná. A kamaráda pustili za slušnou cenu, vydržel s nervama, až se sešla nechuť policajta psát protokol a kamarádova obava, že by v databázi mohli zjistit, že uniká vojně. Taxík přijíždí přesně. Loučíme se se zřítelnicí našich ok. Taxík má taxametr a jede opravdu nejkratší trasou, takže výsledná cena je taková, jak domluveno. Dostává slušný tringelt ze zbývajících papírků. Na letišti jsme: 6x ukazovali pas, 4x elektronickou letenku, o které Máša tvrdila, že ji mám zahodit, a 2x procházíme bezpečnostní kontrolou a rámem, z toho 1x zutí (chudáci personál). V baru utrácíme poslední rubly. Letíme boeingem a s ruskou posádkou. Záchod čistý a nevcucl nás. Let klidný stejně jako přistání. Průchod pasovou kontrolou s usměvavým policajtem: Tady něco nového? Ne. Váš ministr stejný? Bohužel. A jsme doma. Zavazadla taky. Dojímá nás většina ruských spolucestujících, kteří stále drží pasy pro nějakou další kontrolu – a ono nic.
Stálo za to vidět dceru. Stálo za to vidět Ermitáž a Petrohradské centrum (S tím Carským selem se příště nevobtěžujou). Stálo by za to vidět v Petrohradě leccos – ale na to tam máme zřítelnici. Bylo poučné vidět, kam už zase možná směřujeme.
VB (Vovka Bogumilovič)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
.gif)
Žádné komentáře:
Okomentovat