10 let Pro Arte

V Pitěru naštěstí neprobíhají jen akce typu "mačkání se v metru" (ten minulý zážitek byl prostě natolik silný, že jsem se o něj v sámi podělila, nebudu přece svým čtenářům zamlčovat jak to tu chodí, (i když pro úplnou představu si sem musíte zajet a ňákou dobu tu pobýt), ale jelikož je Pitěr kulturní stolicí Ruska, často se tu odehrávají nejrůznější umělecké akce. (Vůbec mi přinde, že dosud jsem nežila tak intensivním kulturním životem jako zde.) Navíc byl teďkonc "Den města", takže těch akcí tento víkend bude víc. Tak včera to byla například akce u příležitosti 10letého výročí uměleckého fondu Pro Arte v Petropavloské pevnosti (o které napíšu někdy jindy, ještě jsem ji nestihla projít celou).
Tento fond podporuje nejrůznější umělecké akce a v pevnosti jsem měla možnost se sezámit se současným ruským vizuálním uměním (tj. videoartem a filmem), hudbou, performance. Tož bylo to rozhodně zajímavé. Např. video pod názvem "колыбелька", představovalo "dětskou noční můru" - obrovské ruky třesoucí barevnýma chrastítkama s tupými výrazy, které nás rozveselují a upokojují šerednou ukolébavkou. Přitom není důležité, kolik je nám let - zásoba "hraček" současné masmediální kultury a reklamy je neméně strašný a pustý (ten výklad, stejně jako výklad toho dalšího, mám z papíru, co jsem tam dostala).
Zajímavá byla i performance "Ztráta paměti", která probíhala na písečné pláži u Něvy. V písku byl položený vzkaz dvou umělců, kteří svou performance i uvedli. Svým vystoupením se chtěli vyjádřit k jednomu z globálních témat současnosti - ztrátě paměti. Současná společnost se podle nich zřekla minulého i budoucího ve prospěch aktuálního, následkem čehož se ocitla v jakémsi časoprostoru, ve kterém jakoby není místo ani pro násilí, ani bolest, ani ponížení. Ovšem traumata se neméně hromadí a nejsou nijak řešena.
Jeden z tvůrců - Xenia Peretruchová vyzvala diváky, aby se zapojili aktivně do jejich tvorby - do písku byly zapíchnuté větvičky, které byly určeny k tomu, abychom s jejich pomocí zapsali do písku to, co nechceme zapomenout. Mezitím druhý z tvůrců - Jakov Každan demonstroval mizení paměti tím, že chodil po pláži a za sebou táhl plechový válec, čímž zahlazoval stopy v písku, které tam lidé zanechali.
Ovšem nejvíc se mi líbila performance "Bodies in urban spaces". V této performance skupina lidí v barevném oblečení představoali "živé sochy", které se ovšem rychle přemisťovaly a trasnformovaly, pouze na okamžik strnuvší v nějaké póze v intervenci s prvky okolní architektury. Zaplňovali svými těly nejrůznější výklenky, otvory, prolákliny. Bylo to rozhodně působivé, šak se podivte sami:http://hani4.rajce.net/pro_arte