Cesta na severovýchod: My guljáli pa praspjektach i náběrežnych Petěrburga

Původně jsem chtěla dnes napsat něco o ZR, ale rači dám pokračování taťkových zápisů z Pitěru, bo vy si o místních (pro vás tamějších) beztak (aspoň doufám) žádné iluze neděláte. A jestli jo, tak vám to pak náležitým slovníkem popíšu. Už jsem po těch 3 měsících celkem vyčerpaná a při pohledu na špičaté boty se mi zvedá žaludek. Ale hrdě to tu dobouju! Bo památky a tak dobré.

Dočka má školu, takže jsme domluveni na srazu na Marsově poli u její školy. Jako zkušení trampi nemáme obav z velkoměsta, protože máme několik map a průvodců. Rozmnožily se díky objeveným materiálům v nočních stolcích – a taky pak většinou používáme reklamní sešitek formátu A5, kde je na vnitřní dvoustraně mapa města a kousek dál schéma tras metra – vejde se mi do vnitřní kapsy bundy a je pohotově použitelný. Máme i velkou mapu, ale ta se musí rozkládat a skládat – a Pitěr sice nemá kopce, ale vynahrazuje to spoustou vody a od těch vod pořád strašlivě táhne, jak jsme záhy zjistili, a to se s mapou špatně manipuluje. Po bohaté snídani (která se v následujících dnech pro velký úspěch ještě třikrát doslova do posledního drobku opakuje – což ale nevadí) v klidu vyrážíme do ulic. Zjišťujeme dvě věci – provoz je hustý a řidiči se s tím neserou a navzdory slunku je zima jak v Rusku. Máša konstatuje, že nevzít si čepici byla veliká chyba a váže si šátek, takže přitahujeme pozornost, protože definitivně vypadá jako zrádná afghánka, tady spíš čečenka. Po Něvském a kolem řeky Fontánky se dostáváme až k Marsovu poli. Cestou si fotím pěkné divadlo, ale není to divadlo, je to cirkus, který je zde ostatně váženějším uměním, takže nemá stan, ale důstojný stánek.

Marsovo pole je rozlehlé, s pohledy na architekturu včetně bání kostelů, hoří tam věčný oheň, u kterého se ohřívají socky, možná až bezďáci – ale díváme se jen z dálky a pokračujeme až na nábřeží Něvy. Ta je daleko širší než Bečva, v dálce za rohem (má to spoustu ramen) vidíme jakoby stěžně křižníku, Máša tvrdí, že přesvědčit se tam ale rozhodně nepůjdeme, takže jen dle mapy – ano, je to ona, jitřenka dvacátého století. Dáváme se po nábřeží, kde fičí auta nejméně dvojnásobnou rychlostí než je povolena. Přes vodu vidíme Petropavloskou pevnost, Vasiljevskij ostrov. Vracíme se na Marsovo pole, obcházíme přilehlé bloky a jdem k věčnému ohni – již z dálky vidíme dóčku rozprávějící se sockami.
(čtvrtá zprava, ve třetí řadě)
Bere nás do jídelny ve škole, menu je za velmi lidovou cenu, tak to napravujeme presem a zákuskem v bufetu. Pak dceru doprovázíme na další výuku k jiné budově. Vracíme se na nábřeží Něvy, vystavit se vichru a mrazivému stínu budov, které jsou „hlavní fasádou Petěrburgu, jeho ozdobou a hrdostí“. Ukazuje se, jak celkové kulturní povědomí i aktuální znalosti významnou měrou ovlivňují naše reakce. Když totiž náhle přes řeku zazněl výstřel z děla, bál jsem se, že Aurora začala druhé kolo. Máša se nebála, protože předem vyčetla v průvodci, že to střílejí v Petropavlovské pevnosti vždycky v poledne, za to se ale lekla, až si málem cvrkla – vzhledem k časovému posunu to její biorytmy neočekávaly. Já mám biorytmy dávno v hajzlu. Docházíme k ústí „říčky“Mójka (Máša to čte Močka – v azbuce je to vtipné) do Něvy, obloukovým průchodem podél ní do uličky, která kol budovy s velkými podpírajícími atlanty označené jako muzeum architektury ústí na rozlehlé náměstí – ano, jsme na Dvorcovoj (palácové) ploščadi, z jedné strany Zimní palác, proti oblouková budova Generálního štábu (s koňma na střeše) a s mamlasama byla Ermitáž.

Pak je tam budova s pamětní deskou, že také zde Iljič (VIL, ne PIČ) řídil revoluci (Zimní palác byl v tom čase asi dost roztřískaný a v nepořádku, hádám) a velký vojenský náklaďák. Vysoký sloup ve středu náměstí není údajně k podstavci ukotven a drží jen svojí vahou. Pak jsou tam namalované bílé pruhy, jejichž smysl jsme pochopili, když jsme další den ve zprávách sledovali šot z vojenské přehlídky. Uličkama jdem na Něvský prospekt a za chvíli jsme před Kazaňskou katedrálou.

V parčíku nasáváme atmosféru a pak jdeme do kostela, kde probíhá bohoslužba – je totiž pravoslavný Zelený čtvrtek, který u nás doma už byl před týdnem. To je taková jejich místní zvláštnost a netýká se jenom Velikonoc, i s tou revolucí v sedmnáctým to bylo podobné – i když teda nebyla pravoslavná, že – byla říjnová v listopadu. (My ale můžem držet hubu, protože zase třeba naše sametová revoluce byla sice sametová, ale nebyla to revoluce a nebyla naše). V chrámu na kůru zpívá krásně sbor a kněží se za ikonostasem příliš neskrývají a při kázání jde kněz docela mezi stojící lidi – zřejmě jsou tu liberální, ti petrohradští ortodoxní. Od katedrály je průhled k dalšímu významnému chrámu – Krista Spasitele, před kterým máme sraz s dcerou.

Už tam čeká – máme chvíli čas, jdeme do trhu před kostelem. Máša mi rozmlouvá koupi čapky vzor Pavka Korčagin (filcová do špičky a s ušními chlopněmi) za dvěstěpade, takže naoplátku sabotuji koupi kožešinové čepice (údajně norek) za čtyři tisíce pro ni – i s dóčkou ji přesvědčujeme, že v ní vypadá jako, že jí nesluší. (Kdo nevíte, co to bylo Pavka Korčagin – tak to byl spratek, kterej práskl vlastního fotra kulaka revoluční spravedlnosti a byl za to m.j. umělecky oslavován. A v tom filmu revolucionáři nosili takové čapky – ty filcové, né z norka.) Přichází objednaný ruský přítel, aby koupil lístky. V památkách totiž mají dvojí vstupné – pro inostránce asi 2 – 3x dražší. Ale i po Rusech chtějí občas vidět pas nebo pracovní knížku – a když takto nedokážou prokázat svoji roduvěrnost, mají smůlu a musí platit jako cizinci. Dáváme drobné pouličnímu kytaristovi. Ruský přítel koupil ruské lístky, dóčka nás poučila, abychom nemluvili a vstoupili jsme do chrámu. Můj zlepšovák – pokřižoval jsem se po pravoslavném způsobu (zprava doleva) – teda úspěch neměl, hned po nás chtěli pracovní knížku, a tu my neměli. Někteří z nás (Máša) se rozčilovali, proč jako bychom měli mít nějakou blbou pracovní knížku, ale rychle jsme ji odtáhli. Dcera vyměnila lístky a šli jsme řádně. Předtím jsme jí ovšem vynadali, ať už takové finty nezkouší, že si rádi připlatíme bez ostudy. (Jsme na zdejší průměrné poměry totiž docela zámožní – poté, co nás dóčka seznámila s měsíčním platem svého zdejšího oblíbeného učitele ruštiny, tak vždy když končíme den, konstatujeme zálibně – Tak dnes jsme prožrali třetinu Kyrila!) Tentokrát jsem se hrdě pokřižoval po našem. V chrámu jsou zdi i stropy všechny pomalované a dost turistů.

V dalším plánu je navštívit koleje a zjistit, jak dočka bydlí a něco malého pojíst – vyhrožovala pelmeněma. Protože je to přes Něvu, daří se nám matku přesvědčit, že přejdem pěšky a vezmeme to kolem Aurory. Most je skoro kilometr dlouhý, pak po nábřeží proti proudu a za roh. A již je před námi! A vstup na palubu i do podpalubí je zdarma.

Přátelé, špatná zpráva je, že křižník je udržován a funkční. Dobrá je, že dva mladí matrjosi, kteří něco opravují, berou moji poznámku: „Charašo maladci, nádo padgatóviť jijó!“ opravdu jen jako vtip. Ale starší generace? Ta se pozlátkem ošálit nenechala! Vyfotil jsem si na palubě onu slavnou „púšku“ – na obou obrázcích je první zprava. Míří přes Něvu – kupodivu na budovu tajné služby. Na lodi byly připraveny také dělostřelecké náboje, o nichž Máša tvrdila, že jsou to jaderné hlavice. To si z nás ale jen tak vystřelila, naštěstí to nevzalo konce, jako v tom sedumnáctým! Cestou z křižníku k jiné MHD jsme šli kolem specializovaného obchodu s chlastem, tak jsme vstoupili, abychom zakoupili něco echt místního. Sortiment byl i světový a za lepší ceny než u nás, ale my chtěli folklór (vodku jsme však vyloučili). Koupili jsme šumivé Krym brut. Koupili jsme červený Kabjernet iz Praskovskoj óblasti. A šli jsme k regálům s brandy. Starší si jistě pamatují vynikající brandy za dobré ceny z dob CCCP - gruziňák, arménský Ararat a azerbajdžánský Bělij ajst (Bílý orel). Takže když jsem viděl příhodnou pleskaňu 350 ml s nápisem Čjórnyj ajst (vše v azbuce), hned jsem pochopil, že to bude něco příbuzného výše jmenovaným a šup s vorlem do košíku. (Jak jsme ho potom večer v hotelu ochutnali, byl velmi příjemný. Zajímaly mne podrobnosti, na zadní etiketě bylo obrázkové písmo moc malé. Když jsem si vzal brýle na čtení, přelouskal jsem dlouhý text až na konec: Proizvjeděno v Francii, Cognac. Skvělý folklór s dobrým protistresovým účinkem, často jsme v dalších dvou dnech litovali, že jsme si ho nebrali do baťůžku. Na naše peníze by sedmička vyšla max. na čtyři stovky a byl pětiletý). Obtíženi jsme doklopýtali kolem nejsevernější mešity na světě na zastávku a jeli autobusem do Čórnoj rječky, na koleje. Na plochách kolem nich mimo jiného nepořádku prázdé láhve od šampáňa. Na vrátnici uniformovaný pán zabavil pasy, na patře nás prověřila ještě děžurná za pultem. Dóčka uvařila pelmeně, daly se. Pokojík skromný, ale ušel včetně záchoda a koupelky (foto cenzurováno). Chvíli jsme se pováleli a dočka chystala asi 10 kg knih, které my máme dopravit do vlasti. Dala nám ochutnat oblíbené pětijezerní vodky, čímž se nám nezavděčila a za trest vyslechla přednášku, že na kořalku nám dal Pánbůh ovoce, obilí je na jídlo. I v Rusku se přece dá pít dobrý koňak, což bylo ostatně názorně demonstrováno. Pak už jen do metra a cestou do hotelu nákup vody, sýra k červenému vínu a místní kefír pro mne (však víte, slíbil jsem, že s tím nebudu unavovat). Pár štamprlíků z plaskačky na zotavení a pak již směle zatlačit špunt. Přátelé, praskovský a asi vůbec ruský Kabernet si nekupujte, byl kyselý a bez tříslovin – asi jako nevyvedená frankovka od Uherského Hradišťa – ale dál sa, když už sa kúpil. U sklenky hodnotíme proběhlý den a jsme spokojeni, že jsme chodili po městě pěšky (ušli jsme nejméně 15 km) – jsme sice dost utrmácení, ale bylo to lepší, než s cestovkou čumět z autobusu nebo se nechat popohánět po památkách. Takto jsme v klidu vstřebávali architekturu i lidi (ti se dobře studují zvláště na dlouhých eskalátorech metra). Dlouhé bloky budov kolem prospektů i na nábřežích, rodinný domek tu neuvidíte, resp. pak jde o palác. Biedermeier – i když tvrděj, že baroko, rokoko, secese, empír. Lidé oblečení v černé, šedé atd. – červenou či oranžovou bundu tu neuvidíte. Podobné „barvy“ i v obličejích, většinou sklopených. Teda ti, kteří jezdí v mercedesech apod., ti mají výraz:“jak umím vyj..at se vším i s váma“. Ti ostatní (muži) jsou buď typické ruské „údové ksichty“ nebo „ponížení a uražení“, případně rozervanci řešící otázky viny a trestu, sem tam pár alternativců, řešících otázky trestu bez viny. Mladé ženské, krom mírného nevkusu zejména v makeupu, jsou docela šťabajzny, dráždivé mírnou ordinérností. Ty opravdu škaredé mají asi zákaz vycházení na prospekty. Občas překvapí na krásné postavě marfušovský bramborový obličej. Starší ženy nad třicet jsou buď za dámy a současně za mladice – což je něco hrozného a typicky rozeznatelného i mimo impérium – nebo jsou to „bábušky“. Viděl jsem i několik žen mladšího a středního věku, které vypadaly prostě, přirozeně a sympaticky – bylo to v Kazaňské katedrále při bohoslužbě. My jsme zřejmě byli na dálku (krom muslimského šátku) rozeznatelní vztyčenou hlavou a uvolněným úsměvem (užívali jsme si výlet). Při (hrozící) kolizi s chodcem či autem je na vstřícný úsměv převládající reakce zamračení a event. kletba drcená mezi zuby. Ale někdy překvapí náhlá slušnost až galantnost od starých i od mladých, běžnější však je, že vám pustěj těžké dveře do ksichtu.