Kamarád z cestovní agentury nám zařídil letenky a pozvání od ruské agentury (zajištěný hotel), takže by cesta měla být levnější než srovnatelný poznávací zájezd přes cestovku, a budeme mít také více času na dcerušku, která už po nás nedočkavě touží (a po slivovici a plzeňském) a pamětihodnosti nám ukáže sama.
1.den: Kak my prijéchali v Petěrburg
Na tabuli s odlety se střídala dvě čísla letu do St. Petersburgu – z toho jeden OK (ČSA). Dle elektronické letenky letíme s ruskou společností. Tak jsem se zeptal (kromě toho, kde je foliovník na kufry, sichr je sichr), jestli jde opravdu o jeden let a dvě společnosti, a vyjádřil naději, že by mohla letět česká posádka s letadlem ČSA – to mi informační slečna promptně potvrdila. „Zdravstvujtě!“ při vstupu na palubu nás vyvedlo z omylu. Korablj rukavadil kpt. Semjak, dle náhlých, ostrých, ale jistých změn směru zřejmě bývalý výtečný stíhač. Viditelnou obsluhu tvořili dvě mladé letušky (hezké až krásné), dvě starší zkušené soudružky (jedna tomu zřejmě velela) a jeden ošklivej chlap. Inu ruská státní společnost, rozhodující je kvalifikace a zkušenost. Letadlo byl airbus, nikoli túčko. Magazíny byly v obrázkovém písmu a my jsme je četli plynně a bez problémů, i když jsme samozřejmě zanedbali plánovanou jazykovou přípravu! Jeden článek haněl módu hubených žen a vychvaloval bujnější tvary, např. Sophie Lorenové (řádné boky a hýždě, útlý pas a ňadra dmoucí) – souhlasím. Vyplňujeme imigrační kartu. Za letu jsme viděli zasněžené Krkonoše a pak již byla souvislá vrstva mraků. Při přistání byla i dost nízko, takže náhle podrobný obrázek – rovina s čoudícími továrnami, paneláky, silnice, energovody, zamrzlé vodní plochy, šedo a hnědo, déšť. Hladké přistání a výstup na plochu (nikoli do „rukávu“) a autobusem k poměrně malé letištní budově, pasová kontrola – ve frontě všechny předběhla stará paní, mávající nějakým průkazem – šla křepce, takže to byl spíše průkaz zasloužilce než invalidy. Okamžik napětí – a naše zavazadla jsou v našich rukách. Pak již radostné shledání s dóčkou, na kterou spoléháme jako na znalého průvodce. Dotírající taxikáře rázně eliminuji („Chuj s taxi!“), načež dóčka neví, odkud jede autobus, a zhrzení taxikáři dávají protichůdné informace. Situaci zachraňuje „maršrutka“ – mikrobusek jezdící za pevnou taxu po stanovené trase, ochotný zastavit i mimo stánciju. S kufry v narvaném mikrobusku je poněkud složitější manipulace, ale nevadí. I dóčka si rozšiřuje obzory – maršrutkou jede poprvé. Na „Maskovskoj“ vystupujeme a seznamujeme se s metrem. Nejdřív jsou pokladny, tam si za dvacet rublů koupíte žeton a na ten vás turniket pustí. Malá komplikace je, že za bagáž se platí taky dvacet, ale má jiný žeton a jiná vrátka v turniketech – vše jsme zvládli, dóčka to vykonverzovala, má ovšem úplně nemožnej přízvuk. Metro huvnitř velmi podobné našemu (čímpak to asi bude?), v některých stanicích jsou v obloucích sloupoví dveře, které se otevřou, až vlak zastaví, proti jeho dveřím.
Z podzemí jsme vylezli na Něvskij prospěkt, za chvíli odbočka na Vladimírskij a jsme před „hotelem“. Ve starém omšelém několikapatrovém domě, s omšelým schodištěm, najednou ve druhém patře nové dveře a za nimi asi šest pokojů a recepce s minibarem a třemi stolky.
Sympatický mladý recepční nás vítá, ano, jsme očekáváni. Následuje scénka s hledáním pasu mé ženy, která se vyznačuje nezodpovědností při nakládání s klíči, dokumenty apod. na rozdíl ode mne – obsedantního neurotika. Pas nalezen, dobře schován v baťůžku. Recepční je evidentně svobodný a po té, co vstřebal rodinný výjev až výlev, nás obdivuje, že nejsme organizovaní, jako všichni ostatní turisté, přijíždějící do Pitěru. Odpověď dle Cimrmana (My jsme divocí…) asi zcela nedocenil. Pokoj je perfektní. Vzhledem k časovému posunu je pozdní odpoledne a vyrážíme jen na malý průzkum – jíme v něčem, co vzdáleně připomíná Mac Donalda, ale daleko rodinnějšího a národnějšího – boršč, bliny (palačinky s různými náplněmi – nejen sladkými) a čaj v konvičce za lidovou cenu. Pak ještě v suterénním obchodu kupujeme balenou vodu, abychom nedopadli jako „ta nešťastná buzna píšící noty“ – PIČ, když se napil vody z Něvy a umřel. Na pokoji si pouštíme televizi a sledujeme koncert k šedesátinám Aly Pugačevy – té závisti v undergroundových kruzích, až to budu doma vyprávět! Listuji reklamními materiály v nočních stolcích a zjišťuji, že masážní salony tu poskytují i erotické masáže, a to i pro manželské páry. Nedokáži ovšem odhadnout, jestli to není tak, že erotické salony poskytují i velký výběr normálních masáží. Máša tento problém neřeší, ta má dávno jasno – buďto masáž nebo erotika. (Celkem ochotně mi pak každý večer masíruje neuropatické a uškobrtané nohy.)
Je tam i o našem hotelu – například, že přijímá platební karty, což teda nepřijímá a má to napsané na recepčním pultu. Za čtyři noci jsme zaplatili 300 euro – to je o polovinu více než nejnižší („ceny od“) inzerované ceny – ale odpovídá to našemu očekávání a je to jen o něco dražší než odpovídající ubytování u nás.
Den končím radostným zjištěním, že mé celodenní obavy ze zástavy střevní činnosti byly liché. I v dalších dnech je po místní stravě stolice krásně objemná a soft – to abych s tím neunavoval každý den.
.gif)
Žádné komentáře:
Okomentovat