Katedrála sv. Izáka a okolí

A. V. mi říkal, ať furt nesedím v knihovně a ať též guljám a poznávám město, tak jsem ho jakožto svého vedoucího poslechla a dneska jsem se vyprdla na knihovnu a šla teda poznávat. Furt jsem se rozhodovala mezi Kazaňskou katedrálou a katedrálou sv. Izáka, až jsem to vyřešila tím, že jsem byla v obou. Nejdřív jsem navštívila Kazaňskou, bo je hned naproti metru. Bylo chvíli před bohoslužbou a vládla tam silná duchovní atmosféra, tak jsem ji vstřebávala a prostě jsem nemohla přejít na ten turistický přístup, a tak jsem tam nefotila. Ale rozhodně doporučuju k navštívení. Jde o jeden z největších kostelů ve městě a je zasvěcen Panně Marii Kazaňské, před jejíž ikonou stojí fronta věřících, kteří se k ní chtějí pomodlit. A v průvodci jsem se teď dočetla, že při vstupu mi má padnout hned do oka hrobka maršála Kutuzova, no, tak snad příště.
No, a protože bylo ještě málo hodin, tak jsem si řekla, že se konečně podivu i do toho sv. Izáka, tož jsem se vydala tam. Katedrála je pro mě jedním z orientačních bodů (stejně jako byl pro jednotky Luftwaffe během 2. sv. války) na toulkách městem, protože její zlatá kopule jde vidět už zdálky (je to třetí největší kopule v Evropě). Na ozdobu jejího vnějšího pláště bylo spotřebováno asi 100 kg zlatých lístků a při jejím zlacení zemřelo na následky vdechnutí rtuťových výparů 60 mužů. Vůbec celá ta stavba vyšla celkem draho, 6x víc než Zimní palác. Interiér je vyzdoben 14 druhy mramoru a mnoha drahými kameny. No, ale podivte se sami: http://hani4.rajce.idnes.cz/Izak_a_okoli/


Rozhodla jsem se, že svoje guljání a poznávání Pitěru vemu systematicky a vybavena průvodcem jsem se rozhodla prozkoumat okolí katedrály. Takže jsem si všimla hotelu Astoria, kde přespalo, nebo se chystalo přespat pár slavných lidí. Hned vedle je hotel Angleterre, kde zemřel básník Jesenin (možná nešlo tak úplně o sebevraždu) a zanechal po sobě vlastní krví napsanou báseň. Na ulicích vedoucích od náměstí se najde též pár významnějších budov, např. Dům pikové dámy, kde žila nějaká kněžna, která nejspíš sloužila předlohou pro Puškinovu povídku. A Čajkovskij (rozpolcená duše, která svůj bol vkládala do svých hudebních děl, nebo prostě buzna píšící noty?/MP/), který o něco pozděj napsal stejnojmennou operu, žil a umřel (tu se prostě nedoporučuje pít nepřevařenou vodu) o kousek dál.

Pavlovsk a tak

Dneska jsem se přidala k borkám, co jsem se s nima seznámila na ulici, a vydaly jsme se do Pavlovska. Tam se nachází první nádraží celého Ruska, park a jeden z carských paláců.
Díky zdejšímu nádru vzniklo ruské označení „вокзал“ (vakzál), bo v místě plánovaného nádru se předtím nacházela stavba podobná londýnské Waux hall. A určitě pro nás může být zajímavé, že první železniční trať, na níž leží tento nádr, projektovali čeští stavitelé.
Do parku musíte zaplatit vstupné, tož pruda, ale jinak se k paláci nedostanete a aspoň si na chvílu užijete čerstvého vzduchu. No, ale v létě a na podzim to tu je určo lepší, bo to je park barevný, ne jak teď – bílá a hnědá.
Tož palác byl aspoň žlutý. A asi uhodnete, kterého cara byl. Ovšem ten ho dostal od mamky, Kateřiny Veliké, a zařizovala ho podle svého vkusu spíš jeho žena, Marie Fjodorovna.
Tož v palácu to bylo jak u nás v ňákém zámku, znáte to – nějaká ta ložnica, pracovna, obrazárna, budoár, těžké závěsy, nepravý mramor, jídelní servis, toaletní sada od Marie Antoinette a tak. Pravda, u nás nemáme egyptské a řecké místnosti, ale tak jinak mi to přišlo podobné, prostě v evropském stylu (i když, abych se přiznala, tak už jsem dlouho v žádném zámku nebyla, ale mám ten dojem). Mně už takové památky moc neberou, ale druhá Hanka z něho byla úplně nadšená. No, ale já jsem v zámkový ignorant, rači si udělejte obraz sami, až nebude rajče blbnout a podaří se mi na něj hodit fotky.


Mně asi nejvíc zaujalo, když jsem mohla srovnávat fotografie, na nichž byl zobrazen stav paláce po jeho poničení nacisty, se současným stavem. Tož restaurátoři odvedli pořádný kus práce.
A taky mě jakožto knihovníka zaujala knihovna cara a carevny. Tož carevnina větší. Pavel tam měl vesměs knížky, týkající se vojenství (ale průvodkyně říkala, že to byl strašně milý a mírumilovný car, že ho jen špatně chápou, tož kdoví, jak to s ním je), carevna se zas zajímala o botaniku.
No, a pak jsme se vydali dom. Ve vlaku bylo strašné dusno, bo jak tam byli všichni v mokrém oblečení (počasí nám opravdu přálo), tak jsme zůstali na chodbě. No, ale abychom si čerstvého vzduchu neužívali dlouho, tak na další zastávce přistoupily ňáké pipiny a zapálily si cigára (jako by nemohly těch 10 minut vydržet). Tož je Hanka upozornila na to, že se tam nesmí kouřit (bylo to tam aj napsané), tož to je vůbec nezajímalo. Po prvním cigáru si daly asi 2 minuty pauzu a zapálily si další (chápete, prostě drsné, zapálí si, kde se nesmí, jen pro ten pocit) a to už je začaly kárat i paní, co přistoupily, ale prostě borky jen odsekávaly a to cigáro si netíply. Prostě fracci, málo je řezali!
Tož ale konec dobrý - všechno dobré. Jsem pozvala holky ke mně na koleje, ať si užijou chvílu normální, čisté koleje a hlavně čistého záchodu (co říkaly, tak ta jejich kolej je dobrý mazec, no ale brzo se přesvědčím, bo mě pozvali na nějakou akci – ale teď nemyslím ňákou noční kalbu, tu jsou na kolejích návštěvy jen do 23, prostě taký sraz) a taky ať Hanku seznámím s Číňanem, se kterým se bavím, bo ona umí čínsky. No, pak ještě dorazil Tomáš, co studuje v Brnu (chápete, je třeba vytvořit moravskou grupu jako alternativu té české) a je to český Polák, se svým německým spolubydlícím, tož celkem mezinárodní vstreča. Ale vždycky jsme se nakonec všichni domluvili, tož pohodinda :)

Šťastný den

Dneska se na mě kromě slunka a zlatých zubů konduktorky několikrát usmálo i štěstí, tak se o tom chci s vámi podělit, protože vy mi to určitě přejete ;)
Začalo to tím, že mi před školou nějaké reklamní borky strčily do ruk tři reklamní vzorky šampónu, tož to se hodí (no, vlastně při zpětném hodnocení to začlo šťastným rozhodnutím přibalit si do sumočky 1000 rublů). Pak jsem šla na děkanát, přičemž při čekání před kanclem Larisy Petrovny (to je děkan pro práci s cizími studenty) jen slyšela, jak tam seřvává studenta kdoví zkama, tož jsem tam nešla moc plná optimismu. No, ale v mém případě to bylo trošku jiné. Děkanka nejen, že v klidu přijala můj studijní plán, ale navíc, když jsem se ji zeptala, kde se můžu dozvědět o nějakých knihovnických konferencích (že bych si splnila Účast na konferencích tu), tak mi sice řekla, že jsem akorát jednu prošvihla (jo, to už jsem věděla i od A.V., též mi mohl říct, když tam přednášel), ale aby mi to nebylo líto, tak mi věnovala sborník z té konference! Tož to se hodí. Z děkanátu jsem si to namířila do Národní knihovny, že si odbydu práci na bakalářce. Cestou jsem minula nějaké borky, co se mezi sebou bavily česky! Tož jsem neváhala a seznámila se s nima. Jsou někde od Opavy a studujou v Olomouci a tu bydlí jen o zastávku dál jak já, tož dobré. A ta jedna umí čínsky, tož se někdy staví na návštěvu (na patře, kde bydlím, jsou dalšími cizinci jen Číňani). Tož dobré. No, ale jak je zvykem, to nejlepší na konec. V Národní knihovně jsem totiž měla úplně největší haluz. Napsala jsem si tu žádanku na noviny a na druhý pokus (tož též to musí vycházet ve 3 různých vydáních s různýma šiframa!) jsem dostala ty, co jsem potřebovala. Akorát knihovníci zhodnotili, že jsou v dost špatném stavu, takže jsem se stala posledním čtenářem, kdo je držel v ruce! Tož ještě, že mě nikdo nepředběh. Aj jsem našla ty články, co jsem potřebovala, akorát jsem je potřebovala i naskenovat, což vzhledem ke stavu novin nebylo možné. Tož co teď? Sice dr. Dohnal (to je můj vedoucí bakalářky) psal, že přepisování je poslední možnost, ale tak co mi zbývalo jiného? Nicméně tato varianta se mi zdála též nejhorší, vzhledem k pokročilému času a pro jistotu mi i dopsala propiska. Tak jsem neváhala a udělala ještě jeden pokus zažádat o skenování. A štěstěna se i tentokrát zazubila. Ženská vypočítavost mě nasměrovala ke knihovníkovi mužského pohlaví a ten mému žalostnému pohledu neodolal a řekl, že to s tím skenem teda zkusí!!! Tož jsem si pučila od pána, co studoval vedle, propisku a vypsala si záložky a vložila je do novin. Knihovník je pak zas vytáhl a poslal mě do 3. patra zaplatit to skenování, aby mě za chvíli následoval a ještě to tam domluvil, že teda jako naposled se to ještě povolí. Tož jsem úplně šťastná vyplázla 845 rublů za sken 8 stran novin a CD a s úsměvem se rozhloučila se všema těma hodnýma pánama, co mi to teda povolili :) Na oslavu svých dnešních úspěchů jsem si pak na ulici koupila sladký kornout, tož se uvidí, jestli tím mé štěstí neskončilo :-D

První jarní víkend

sice v Rusku byl už před 3 týdnama (tu totiž jaro podle kalendáře začíná už 1. března. Podle mě by to mělo být naopak a místo toho, aby tu oficiálně začínalo dřív, by mělo začínat pozdějc, asi tak někdy v červnu :-D), ale já též nejsu žádné Rusák a tak se držím našeho určení ;) Víkend se naprosto povedl, svítilo slunko, takže Gana maladěc neseděla na žópě a šla poznávat nová místa. V sobotu jsem se vypravila k Finskému zálivu, tož jsem objevila zas další místo, které mě naprosto uchvátilo (ale to vám, stejně jako to první, ukážu jen naživo ;))
A dneska jsem se dozvěděla, že je zadáča vstup do Musea vody, tož jsem se toho rozhodla využít. Ne, že by mě lákaly ty davy lidí, ale je tam exkurze „Podzemní svět Petěrburgu“, tož jsem si říkala, že možnosti podívat se do podzemí musím využít a taky mě to aspoň zavede do míst, kam bych se jinak nevypravila. Tož došla jsem tam a nejdřív, že teda obhlédnu vodárenskou věž. Vystoupila jsem až do 10. patra, abych zjistila, že tam jsou tak akorát zavřené dveře. Takže na té fotce jsem rudá jak námahou, tak vzteky :-D No, tak jsem zas sestupovala a cestou vždycky zabočila k expozicím, které se věnovaly historii těžby vody, vodárenství a tak, též tu byla vystavena sanitární technika různých typů a období, tož jsem si vzpomněla na Luboše Z., který svého času odebíral katalogy koupelen a záchodů a menší katalog jsem mu též nafotila ;) Na ten a další fotky z musea se můžete podívat tu: http://hani4.rajce.idnes.cz/museum_vody/ Když jsem byla asi v 5. patře, tak rozhlas ohlásil, že za chvilu začíná exkurze „Podzemní svět“ a sraz u kasy. Tož jsem se tam vypravila. No, a to byl chaos nad chaos. Furt se hlásilo něco jiného, že tehdy a tehdy taková exkurze zadax, tehdy a tehdy taková exkurze za peníze a nikdo nevěděl, kerá páčka. No, tak jsem počkala na jednu z těch exkurzí a přidala se k ní a těšila se do podzemí. Nejdřív jsme vešli do místnosti, ze které pak vedlo potrubí do toho podzemí a kde byl model centrální části Pitěru a paní, že nám nejdřív promítne film o čištění vody a té čištičce (jo, zapomněla jsem napsat, že to museum je v čističce vody). Tož moc jsem se toho nedozvěděla, bo film byl v hrozné zvukové kvalitě a akorát jsem podle obrazu pochopila, že petrohradská čistička dostala několik ocenění, včetně mezinárodních (ta byla v expozicích též vystavena), a získala dojem, že i když se jinde (např. u nás?) ke kontrole čistoty vody používá nejmodernější technika, tak v Pitěru nedají dopustit na staré dobré raky a zaměstnávají jich několik na plný úvazek. No, a pak exkurze pokračovala, ovšem ne do tunelu, jak jsem doufala, ale směrem nahoru k jednotlivým expozicím. Tož chvílu jsem poslouchala nějaký výklad k exponátům, ale pak jsem si řekla, že dvakrát to vidět nemusím a šla jsem ven, protože když bylo venku tak hezky, tak jsem chtěla být hlavně venku a ne v nějakém blbém muzeu, kde mě ani do toho podzemí nevzali! Nasměrovala jsem si to k věžičkám kostela, které se tyčili zpoza baráků a to bylo dobré rozhodnutí, protože jsem došla ke klášteru Smolnyj! (ostatně tímhle stylem jsem se už dostala i k Alexandro-něvské lavre). To je prostě další z památek Petrohradu, kterou najdete na každém druhém pohledu a v každém průvodci, prostě krásná modrobílá budova (na další fotky se můžete mrknout zde: http://hani4.rajce.idnes.cz/smolny/). Své jméno dostala po „smolírně“ (místo, kde se připravovala smůla k impregnaci lodí), která zde sídlila za Petra Velikého. Každopádně v zahradě kláštera byl úplně krásný klid (větší jak na hřbitově, kolem kterého vede několik čtyřproudových silnic), tož pohodinda. Když už jsem tu byla, tož jsem si řekla, že se mrknu i dovnitř (s ruskou studentskou průkazkou to peněženku zas tak nebolí). Dalo se jít na zvonici a do sálu, tak jsem si samozřejmě koupila lístek do sálu, protože jeden výstup za den mi přišel dostačující. Tož si to šinu do sálu, ale pak se paní u vchodu podívala pořádně na lístek, a že prý mám lístek do zvonice. Tož co už, když už. Tak jsem vystoupala i do 101.5 metrů vysoké zvonice, abych se podívala na město z ptačí perspektivy. Zase. Došla jsem k závěru, že teď už mně nikdo na žádnou věž nedostane. Třikrát a dost! Budu poznávat Pitěr radši z perspektivy svých 172 cm ;) No, ale tak aspoň se vyplnilo, jak se říká „to nejlepší nakonec“. Protože pak jsem šla do toho sálu a tam byla naprosto parádní výstava současného, duší petrohradského (narodil se v Minsku), malíře Dmitrije Kustanoviče (kdyžtak mrkněte na jeho stránky: www.dkust.com). Mně se ty obrazy moc líbily a považuju tu výstavu za vrchol víkendu, se kterým jsem spokojena :)
A pro ty, co to vydrželi číst až sem, malý hudební bonbónek, se kterým jsem se tenhle víkend seznámila ;) mrkněte na to: http://www.youtube.com/watch?v=OBYM-BY4J-g

Islámská bohoslužba

Už si pomalu připadám jak student religionistiky (report z pravoslavné bohoslužby vás nejspíš též nemine, bo je to jediná šance jak se dostat do katedrály sv. Samsona, poslední zajímavosti mé části Petrohradu), ale tak byla příležitost se podívat dovnitř mešity, tož jsem ji využila, ne?
Jak už jsem psala v některém z dřívějších zápisků, petrohradská mešita je ještě předrevoluční a v době svého vzniku (1910-1914) byla nejsevernější mešitou vůbec. Exteriér si můžete prohlédnout na fotce, interiér vám musím popsat, bo i když tam o zákazu focení nic nebylo, tak přece jen jsem se tam chovala se vší úctou (with all the respect…;)), takže jsem tam prostě nefotila a jen jsem si sedla a byla v klidu, jak mi řekl můj průvodce Hamza (kterého znám přes couchsurfing. Je z Alžíru - z tama byl původně aj Karim, ne? - a v Pitěru pracuje v nějaké počítačové firmě. Je v klidu, žádný fundamentalista. To jen, abych odpověděla na případné dotazy). Držela jsem se jeho pokynu celou dobu, takže jsem ani nezkoušela taktiku „dělej to, co ostatní“, protože jsem si říkala, že by mě beztak odhalili (jsem vůbec měla pocit, jako by nade mnou ve vzduchu svítila taková ta šipka jak z počítačových her a ukazovala na mě), tak jsem akorát sklonila hlavu a tvářila se nenápadně. No, ale k tomu interiéru a průběhu bohoslužby: Všude na zemi jsou položeny koberce („Mám se zout?“ Ano!), na stěnách jsou vodovkama (no, to asi ne, ale mně to tak přišlo) namalované květy a různé tvary, ze stropu visí zlaté lustry. Hlavní místnost, kde se nachází modlitební výklenek mihráb a minbar, ze kterého hřímá imám, je určena jen pro muže. Ti seděli v řadách, všichni směrem k Mekce. Stejně tak seděli na sedačkách nebo přímo na koberci ženy na ochozu, pro ně určeném. Ten byl nad hlavní místností, byl to vlastně taková balkón, ale od podlahy až ke stropu byly vyřezávané dřevěné mříže (nevím, jak jinak to nazvat), asi aby to bylo odděleno úplně. Přišlo mi to celkem zvláštní, ale při jeho kázání to ne všichni úplně hrotili, přicházeli tak různě, některé ženy se spolu normálně bavily a myslím, že ne o otázkách víry, a mladá žena, která přišla ke konci kázání, si celou dobu, než došlo na motlitby, cosi ťukala do mobilu. No, ale když jsem se pak o tom bavila s Hamzou, tak říkal, že v Rusku je to prostě jiné, že v normálních arabských zemích v průběhu celého obřadu nikdo ani necekne, či nějak jinak nevyrušuje ostatní. Ženy musí mít zakryté vlasy, dlouhou sukni nebo slušné dlouhé gatě a dlouhý rukáv. Chlapi to tak nehrotili a normálně přišli v riflách, tož to mě též celkem překvapilo, bych čekala, že když jdete do svatostánku, že se oblečete ňák svátečnějc. Někteří měli pokrývky hlavy, někteří ne.
Imám ve svém kázání střídal arabštinu s ruštinou, takže jsem aspoň občas věděla, o čem jde řeč, a to bylo takové dobré, protože jsem si připadala jako v jakémkoli jiném svatostánku, protože mluvil poklidným hlasem o tom, jak bychom se měli vyhýbat pokušení, snažit se být dobrými, poslouchat svého boha (v tomto případě Alláha – Alláh bylo taky jediné slovo, které jsem rozuměla z arabské části kázání. No, i když, chvíli mluvil i o věřících obecně), nestarat se pouze o svůj pozemský život, ale směřovat k životu posmrtnému atd. Ovšem, když mluvil arabsky, tak to mělo větší ráz, to prostě z toho minbaru hřímal, hlavně dost rázně hřímal proti nevěřícím (to jsem právě nad sebou cítila tu šipku úplně nejvíc, protože to s vírou nemám úplně vyřešené). Prostě mělo to sílu a nemohla jsem si pomoct, ale vzpomněla jsem si na různé ty islámské fundamentalisty, protože jestli celý život posloucháte kázání v tomhle stylu, tak se to na vás podepíše, na některých víc, na některých míň.
Kázání pak imám zakončil „sallám allejkum“ a přešlo se k motlitbě. Někdo jiný se ujal druhého mikrofonu a dal se do zpěvu. V mezerách mezi zpěvy imám šeptal do mikrofonu a párkrát něco pronesl nahlas (koho to zajímá, tak si k tomu něco najde, budu to popisovat jen tak laicky, tak snad nikoho neurazím). Věřící si stoupali, klaněli se a klekali si. Při jedné motlitbě se podívali nejdřív doprava a pak doleva. Taky několikrát dělali rukama pohyb, jako by si umývali obličej. Občas nějaká paní vstala (můžu popisovat jen to, co dělaly ženy, bo jsem byla v ženské části a seděla jsem na sedátku a dolů už jsem neviděla – při hlásání jsem chvílu seděla na zemi u těch mříží, abych viděla i něco z toho, co se děje dole) a obešla ostatní a dala jim nějaké drobné. Já jsem takhle dostala tři ruble. Jsem se pak paní vedle mě ptala, co to znamená. Tož má to nějakou souvislost s nebožtíky a taky vám to má přinést štěstí, zdraví a tak a peníze můžete použít podle libosti (já si tyhle schovám). No, opakuji, kdo chce o tom vědět víc, tak si to najde sám, mně už teď nic nenapadá, jsem totiž plná dojmů a to vyčerpá. Protože dneska jsem byla ještě na představení indonéských lidových tanců, ale to už se podivte sami, i tak je tenhle zápis dost dlouhý:

Dokázali to!

Mám vízum až do konce června! Dokonce vícevstupní. Bohužel to neznamená, že si můžu jednoduše jezdit, kam se mi zachce, to bych totiž nesměla být v Rusku. Když budu chtít jet někam mimo Pitěr, tak musím mít nějaký papír od školy, která mi na cestu pučí i to vízum (originál má u sebe škola). Předtím ale musím na děkanát donést lístek na tu cestu (tož to by mě zajímalo, když třeba někam pojedu autem, co jim mám donést) a plán cesty a kdoví co ještě, si to už nepamatuju. Tož na nějaké moc spontánni výlety tu to holt nevypadá. Ale tak třeba to ňák vyfachčíme ;)

Pro celkovou představu

Pitěru pár fotek z ptačí perspektivy: http://hani4.rajce.idnes.cz/ptaci_perspektiva/

Tenkrát poprvé

Pátek 13. prý přináší smůlu, nicméně já na něj nevěřím, a taky že to tak nebylo. Naopak, měla jsem dneska štěstí vyzkoušet hned dvě nové věci.
První z nich bylo sushi. Děvčata v Brně se ho prý zkoušejí prubnout, tož jsem si řekla, že to zkusím též. Navíc tu je tu těch sushi barů hodně, teďkonc v březnu je v jednom z nich dokonce antikrizové menu za 28 rublů (ze kterého jsem ale vyzkoušela jen polévku, bo mi to tam nikdo nepřipomněl a všimla jsem si toho, až když jsem měla objednané, no ale neva). Tož byla to celkem sranda, protože jsem vůbec nevěděla, kerá páčka (alias pro ty, co se třeba ještě úplně neorientují v mém slovníku: nevěděla jsem jak na to). Tož nejdřív servírka donesla něco zabaleného, tož se jí ptám, co s tím, tak mi vysvětlila, že to je mokrý ručník na očištění rukou. Tak jsem si očistila ruky a čekala, co bude dál. No, to už mi donesla to sushi (dala jsem si lososa a sépiu). Tak jsem ji poprosila, aby mi vysvětlila, jak se to jí. Tak ukázala na hůlky, a jestli prý nechcu přinést rači vidličku. To jsem odmítla, bo s hůlkama přece umím, ne? No, ale za chvílu jsem o tu vidličku požádala, bo mi to nakonec přišlo jako snadnější rešení, poté, co jsem bojovala hůlkami se sushi, přičemž vyhrávalo sushi. No, s vidličkou a nožem to celkem šlo, ale myslím, že jestli mě někdo pozoroval, se musel dost bavit, protože, jak už jsem psala jednou, vůbec jsem nevěděla, kerá páčka (donesla mi k tomu jakousi omáčku a pak nějakou zelenou pálivou věc a něco růžového, co chutnalo jak mýdlo, tož jsem to občas do toho namočila, aby se neřeklo).
No, byla to sice jen syrová ryba a syrová sépie s rýží, takže zas takový vodvaz to sushi podle mě není, ale za tu srandu to rozhodně stálo. Takže děvčata, nebuďte měkké, že si to sushi objednáte dom, ale pěkně to jděte vyzkoušet přímo do nějakého baru, bo to bude mnohem větší sranda ;)
Druhé mé poprvé bylo už mnohem vážnějšího charakteru, protože jsem šla do filharmonie!
Petr se mi totiž v úterý neuspěl dovolat, aby se mě zeptal, jestli nechcu jít, tak mi to pak prostě oznámil, že jdu v pátek s ním a s jeho známýma do filharmonie (ale já bych beztak byla pro). Filharmonie je též na Plošadi iskusstv (alias náměstí umění), stejně jako Teatr muzykalnoj komedii, kde jsem byla s Petrovou maminkou, paní Emmou. Interiér už je lepší, ale furt to není úplně 100%. Já jsu prostě zmlsaná z těch našich honosných interiérů klasických divadel, kór když mé operní poprvé bylo v lóži Národního divadla… (koho učí Špaček, tak sám dobře ví, že má vychytané občas nějaké výhodné akce) Ale tak hlavní byla hudební provedení, že. A to bylo na velmi vysoké úrovni. Hrálo se Requiem od Verdiho, dirigoval slavný ruský dirigent (já jsem ho sice neznala, ale já se v tom taky nevyznám, že. Věřím, že kdo má přehled, tak to jméno zná) Temirkanov, zpíval sbor Mariinského teatra a italští sólisté. Dirigent dirigoval s takovým zápalem, že mu jednou i odletěly brýle, tenor měl krásné drnčivé rrrr, no byla to prostě paráda. Sbor měl černé motýlky, hudebníci bílé a dirigent frak. Akorát zas nějací nevychovanci si nevypnuli mobil, a i když vypnuli zvuk, tu vibraci prostě taky slyšíte. No, ale to byla naštěstí chvilková záležitost, nikdo nechrápal, občas jen někdo do toho zachrchlal a zakašlal, ale jinak pohodinda. Byla jsem se svým filharmonickým poprvé spokojena ;)
A tady malá ukázka:
Ale ne, ve filharmonii se nesmělo nic natáčet, tohle je pán na ulici, který mi zazpíval O sole mio, no, ale klidně by mohl zpívat v té filharmonii :-D
A asi bych měla neznalým čtenářům trochu přiblížit, kdo jsou ti lidé, se kterými občas chodím za kulturou (ještě se s Lízou, což je vnučka paní Emmy a neteř Petra, chystám na balet). Manžel paní Emmy, pan Kochan (který už bohužel nežije), se kdysi v Rusku seznámil s bratrancem mojeho dědy Jarýskem, popíjeli spolu a skamarádili se. Za ten jeden večer popíjení s cizincem pak pana Kochana vyloučili z armády. Ale když se ho pak někdo ptal, jestli to stálo za to, tak vždycky odpověděl, že rozhodně stálo ;). A v létě byli Kochanovi na návštěvě v ČR, a tak jsem se s nima ve Slavičíně seznámila. Tož tak, teď už je snad všem všechno jasné :)
Jo, a ještě jsem byla poprvé (a snad ne naposled) v chrámu Spas na krovi, který je úplně nádherný, ale pro představu se podivte sami: http://hani4.rajce.idnes.cz/spas_na_krovi/

Ermitáž 2

Podivte se sami: http://hani4.rajce.idnes.cz/ermitaz2/
A schválně, kdo pozná dílo od da Vinciho? ;)

Piskarevský pamětní hřbitov

Původně jsem chtěla MDŽ oslavit prací na diplomce, ale venku bylo hezky, tak jsem si řekla, že diplomka počká a půjdu někam ven (ale úkol do KPI jsem udělala! A též se chystám napsat obě slohovky, co mi zadal K.A.). Předposlední zajímavostí mé části Petrohradu (už mi zbývá jen katedrála sv. Samsona) je Piskarevský pamětní hřbitov, chtěla jsem se tam podívat, tož jsem se vydala tam. Též to byla příležitost využít další prostředek místního MHD, a to trolejbus (takže mi zbývá už jen maršrutka). Trolejbusy jezdí stejným stylem jak autobusy a tramvaje, takže když máte štěstí, jede za chvilu a když ne, tak vám nezbývá než čekat. Tu je prostě nejlepší jezdit metrem. Ale dneska bylo celkem teplo, tak to bylo celkem jedno. A konduktoři (přesedla jsem pak ještě na bus) mi popřáli vše nejlepší k dnešnímu MDŽ ;) V Rusku se tento den dost prožívá, je to dokonce státní svátek a pro jistotu i další dva dny okolo jsou dny pracovního klidu, aneb když už to vyšlo na nedělu, tak ať je i tak v pondělí volno. Na ulici potkáváte lidi s kytkami a sem tam nějaký plakát s přáním a mnoho lidí vám přeje.
No, ale věnujme se památce. Piskarevský pamětní hřbitov není moc veselé místo, úplně tu na vás dolehne celá ta hrůza blokády Leningradu. Ta trvala skoro 900 dní a padlo ji za oběť 670 000 lidí, z nichž většina umřela hladem a zimou.
Při vchodu do hřbitova stojí dva pamětní sály, z nichž je momentálně otevřený jen jeden. Uvnitř jsou na kamenných deskách napsány základní údaje o blokádě, taky jsou zde vystaveny fotografie, potravinové lístky, pár zápisků.
Dál na hřbitově plápolá na vyvýšené terase věčný oheň.
Hřbitov se rozkládá na ohromné ploše a je rozdělený podle jednotlivých let (tj. 1941, 1942, 1943 a 1944). Jsou tu takové travnaté kopečky velikosti čtvrtiny fotbalového hřiště, před kterými je pomník s letopočtem. Ke každému roku je těchto kopečků dlouhá řada. Pokud je na pomníku pěticípá hvězda, znamená to, že jsou zde pohřbeni vojáci. Těm je věnovaná i speciálně jedna část hřbitova, která jako jediná z pamětního hřbitova není anonymní – každý voják má na malém náhrobku napsanou hodnost a jméno, u některých náhrobků jsou i fotky. Hroby jsou rozdělené podle vojenských oddílů. Kromě pamětního hřbitova jsem v areálu našla i dva malé hřbitovy nevztahující se k blokádě.
Centrální ulice je dlouhá 300 metrů a na jejím konci stojí bronzová socha Matky Rusi.
Atmosféru hřbitova dokresluje vážná hudba, která se line z ampliónů rozmístěných mezi stromy lemujícími smutné ulice. Určitě se tu hraje i Šostakovičova 7. symfonie, kterou věnoval právě obléhanému Leningradu (kdo má rád tohoto skladatele, nebo prostě ze zájmu, můžu doporučit dokument Larryho Weinsteina Válečná symfonie: Šostakovič vs Stalin).
Klid hřbitova bohužel ruší zvuk dopravy z čtyřproudých silnic, které hřbitov objíždí.
Ale tak abych skončila trošku veseleji, potkala jsem tu kočku, která byla ještě tlustší než Blixa bečka!

Gala koncert

Paní Emma byla na dnešek domluvená s kamarádkami z výšky (přijde mi fajn, že se i po 40 letech schází, doufám, že s mnohými z vás tomu též tak bude ;)), že půjdou do Teatra muzykalnoj komedii na gala koncert. Ale jedna spolužačka nakonec nemohla, tak pozvala mně.
Teatr muzykalnoj komedii je prý stará budova a hrálo se v něm dokonce i za blokády Leningradu. Uvnitř to vypadá celkem hezky, akorát na balkón jdete po takovém opuštěném schodišti a sál vypadá divně – interiér je strohý, světle zelený (připadala jsem si tam jak na bazéně) a k tomu jsou přidané nějaké zlaté ozdoby a reliéfy a křišťálové lustry. No, prostě mi to tak úplně nesedělo k pořádnému divadlu, kterým se Teatr muzykalnoj komedii zdá být. Ale tak co. Koncert se mi líbil. Hrály se úryvky z oper a operet, např. od Lehára, Kálmána či Strausse, o nichž všichni víme, že si přivlastnili hudební dílo Járy da Cimrmana, a tak jsem tu zaslechla i melodie z Hospody na mýtince ;) Pěvecké výkony byly dobré, zpívali zde umělci z několika souborů a zemí, mezi nimi několik zasloužilých umělců Ruska. Ovšem největší úspěch měla operetní vystoupení s nápaditou choreografií (ovšem pěvecký výkon zde u některých pěvců mužského pohlaví trochu pokulhával, možná to bylo tím zítřejším MDŽ), z publika se dokonce ozývaly výkřiky „Bravo!“. Pěvkyně měly nádherné šaty, jen u některých modelů jsem se bála, aby z nich paním nevypadla prsa (zvláště jedna pěvkyně si na takové modely potrpěla).
Druhou půlku začal dirigent tím, že vyměnil taktovku za housle, tož též dobré. Ovšem tato půlka měla jinak jednu velkou chybu. Paní vedle mě se vyměnily a ta, co teď seděla vedle mě, byla nějaká nachlazená, měla ucpaný nos a dýchala tak, že jsem si nejdřív myslela, že vedle mě někdo usnul (což by byla ta lepší varianta, bo bych ho prostě probudila, a tím by to skončilo). Její dýchání styl lehké chrápání mě dost rušilo (znáte to, jak nějaký rušivý zvuk pořád odvrací vaši pozornost od toho, na co se chcete soustředit, ne?). Při „Vás ženy jsem líbal rád…“ jsem se rozhodla, že budu asertivní, a když kus skončil, pokusila jsem se ji požádat, jestli by nemohla dýchat pusou, že mě dost ruší. Tož paní se akorát naštvala a chrápala dál. Tož možná kdyby ji někdo normálně rusky požádal, třeba by uspěl, ale Rusové jsou prostě naučení si nechat věci líbit, tak ji nikdo jiný nic neřekl, ač jsem rozhodně nebyla jediná, komu její chrápání vadilo. No, tož co už. Ale dostala jsem od paní Emmy ještě i pravou ruskou hořkou 72% čokoládu, tak si dám čtvereček na uklidnění a bude fajn ;)

Museum náboženství

(tenhle zápis můžu publikovat až dnes, ač je napsaný včera, bo to večer vypadl net, což se tu občas stává…)
Rozhodla jsem se, že budu ve čtvrtek po hodině Teorie komunikace (dneska nám A.V. přál k MDŽ a jako dárek nám odpadá další hodina, což je od něho hezké) chodit do muzeí. Vypravila jsem se na další prohlídku Ermitáže, leč na místě jsem zjistila, že je zrovna den zadarmo (první čtvrtek v měsíci), tudíž tam bylo lidí jak naprcaných, tož jsem si řekla, že to mám v paži a půjdu se podívat do nějakého jiného musea. Namířila jsem si to k chrámu sv. Izáka (kde je též museum), cestou jsem si ale vzpomněla, že bych mohla konečně poslat pohledy, tak jsem si to zamířila nejdřív na hlavní poštu (K.A. říkal, ať to rači posílám odtud, je větší šance na to, že to dojde). Tam jsem ztvrdla tak 3/4 hodiny, protože pro zásilky do zahraničí byla otevřená jen jedna přepážka a tak to dost trvalo, navíc paní přede mnou, co posílala balík, ho neměla zabalený a nechala si to balit až tam, potížistka (takže než to pošťačka zabalila a paní napsala adresu, to též nebylo hned). No, tak doufám, že ty pohledy aspoň dojdou.
No, a naproti pošty je Museum náboženství, tak jsem si řekla, že zajdu tam a Izáka si nechám na jindy. Tož bylo to tam fakt zajímavé a taky tam byla úplně superní výstava fotek z Nepálu, hned bych tam jela. A taky jsem si vzpomněla na Harpu, bo na některých fotkách bylo vyfocené i tzv. indické boa, co jsme od Harpy dostaly (a Harpa mi dneska napsal mail, tož na té telepatii asi něco bude, nestalo se mi to tu poprvé, co jsem na někoho vzpomínala a on na mě zrovna též).
V museu se mohlo fotit jen s povolenkou, do níž jsem odmítla investovat, ale pár fotek jsem vyfotila (musím přece trénovat na svou špionážní činnost v knihovnách), tak se můžete podívat: http://hani4.rajce.idnes.cz/museum_nabozenstvi/ Omluvte kvalitu, ale protože šlo o ilegální focení, muselo být rychlé a nenápadné, na nějaké štelování nebyl čas.
Ovšem vrcholem dnešního dne bylo to, že se mi podařilo vyřídit si šalinkartu!!! Hned na druhý pokus ;) Nicméně, asi abych si to zas tak neužívala, tak když jsem se chtěla vrátit z města na kolej, tak metro v tom směru bylo zavřené. Ale i tak jsem si předtím na oslavu tohoto úspěchu zašla na pyški (to jsou takové smažené kroužky, pocukrované) a bílé kafe, co mi doporučovala Míša, která byla v Pitěru minulý semestr (a jejíž blog si můžete přečíst zde: http://www.wolvesinthestreets.blogspot.com/). Stálo to za to a v té kavárně byla kočka, co vypadala jak Mates.

Národní knihovna

Dnes proběhl biblio trip № 2, kdy jsme ovšem navštívili pouze jednu knihovnu, zato zas důkladně, tak vám můžu popsat, jak to tu chodí a případně odradit od nápadu sbírat v Rusku materiály k nějaké práci (já jsem byla úplně blbá a rozhodla se, že zde budu sbírat materiály jak na diplomku, tak na bakalářku…)
Budovy a fondy Ruské národní knihovny se rozkládají na 3 (možná i více, ale my jsme dneska navštívili „jen“ 3) různých místech. Začínali jsem na Ostrovského náměstí, kde jsem se zaregistrovala. Měla jsem už s sebou pas, tak to proběhlo celkem bez problémů (ovšem, když jsem paní na otázku, kde mám papír od registrace v RF, ukázala jenom spravku, tak chvíli zaváhala, ale pak mě prostě zaregistrovala do 30. dubna, kdy mi končí platnost víza vydaného v ČR). Vyfotí si vás na místě (jsem na fotce vskutku půvabná, protože jsem ráno zaspala a vůbec jsem neměla čas ze sebe udělat člověka) a za chvíli vám dají čipovou kartu. Díky ní pak projdete přes turniket (poté, co jste si oblečení odložili v šatně; tu jsou snad všude šatny – ve škole, v kině, všude!) a pak si od vrátného musíte vzít propustku. Tam vyplníte jméno, číslo karty, a pokud si vemete nějakou knížku, tak knihovnice na patře vám ji tam zapíše a když ji vrátíte, dá vám razítko, že jste ji vrátili. I když nebude používat žádnou knížku (jako třeba v tomto případě já, protože všechno si psal na sebe K.A.), tak si pak musíte v některém sálu vyprosti razítko na východ z knihovny.

Budova na Ostrovského se momentálně též opravuje, ale naštěstí to nemá vliv na fungování knihovny. Akorát tu chodíte po kartonech a igelitech po zemi, pod lešeními, všude plno omítky, k tomu zvuk vrtaček, profesoři v oblecích se proplétají mezi dělníky v montérkách, ale pohodinda. Stejně jako univerzita, i knihovna je celkem dobré bludiště. Našli jsme nějakou místnost s katalogy a pokoušeli se v tom najít něco z mého seznamu literatury. No, nebylo to vůbec lehké. Tu totiž musíte hledat v lístkových katalozích, které jsou navíc v každé místnosti, vůbec netuším, jak mám poznat, v kterém z těch katalogů mám teda hledat, protože to, co se tvářilo jako nějaký centrální, rozhodně neobsahoval vše, no myslím, že zde strávím hodně času, než něco najdu…. Též tu máte různé katalogy na knížky, na časopisy, na noviny, a ty jsou zas úplně někde jinde, něco je rozděleno po tématech (prý systematický katalog! v tom aby se prase vyznalo), něco abecedně (tj. buď to najdete podle autora, nebo můžete zkusit podle názvu knížky, jak kdy). Když najdete knížku, nebo časopis, který chcete, musíte vyplnit žádanku, kam napíšete informace o zdroji (hlavně tzv. šifru alias asi signaturu?), donesete ji k nějakému pultu a pak vám ten dokument snad vydají (zatím jsem to nezkoušela, ale už brzy budu mít možnost to zjistit, bo musím něco začít dělat). Fotit dokumenty si nemůžete, ale jsou místnosti, kde si vám okopírují či oskenují, co potřebujete, k tomu ovšem musíte vyplnit taky nějakou žádanku, na kterou vám z daného oddělení dají razítko a pak až můžete jít kopírovat. Pokud je hodně lidí, nebo máte hodně stránek, tak vám řeknou, ať si to přijdete vyzvednout třeba za 3 hodiny… Kopírování celkem v klidu, skenování už dražší a skenování formátu novin (jakože Russkaje volja, kde mám sbírat materiály k bakalářce, jsou noviny) – 1 stránka 100 rublů!!! Tož nezbývá než přejít do ilegality a s digitálním fotoaparátem se zašít někde do rohu čítárny.
Po prohlédnutí této budovy jsme se vydali na Fontanku. Tam se přestěhovala část fondu, do níž patří právě již zmíněná Russkaja volja. Tož aspoň vím, kde to hledat, a K.A. mi dal předepsané žádanky, tak snad, až tam půjdu sama, uspěju a budu to moct studovat… To bude též parádička, bo toho je jak naprcaného (noviny vychází celkem často, že) a musím projít všechna čísla za 10 měsíců, protože bohužel při stěhování kabinetu se mému vedoucímu ztratily některé dokumenty, mezi nimi i papír, kde měl vypsaná konkrétní čísla, v nichž se nachází to, co potřebuju.
Samozřejmě opět bylo nutno vyplnit propustku a pak zažádat o razítko, abychom mohli vyjít.

Jako poslední jsme navštívili nejnovější (jako z budov NK, zas tak nová není) budovu, která se nachází na Moskevském prospektu. Tož opět známá procedura šatna, průkazka, propustka, tady dokonce kontrolovali, jestli s sebou nemáte foťák. Opět jsme se probrali několik katalogy, abychom zjistili, že časopisy, které potřebuju (tentokrát k diplomce), jsou na Ostrovského náměstí. Ale tak aspoň jsem viděla všechny budovy a pevně doufám, že tu do té nebudu muset zavítat, bo ta je úplně z ruky, ty dvě předchozí jsou aspoň relativně blízko od sebe a dá se z jedné do druhé jít pěšky (pravda, trvá to asi 20 minut, ale tak na místní poměry dobré).
Z knížek, co potřebuju, jsem nenašla ani jednu, ale ty jsou zas ve fondu univerzitní knihovny, ke kterému se teda momentálně neodstanu, bo sklad je v opravě, ale tak snad se ještě dočkám a stihnu je prostudovat…
Až se vrátím do ČR, tak si pučím nějakou knížku ze skladu, jakoukoli, jen abych si užila to, že to jde, a navíc snadno!

Nebezpečí

Tak teď nebudu psát něco, abych vás nalákala k návštěvě Petrohradu, protože beztak nikdo nepřijedete (ale těm, co přijedou, ukážu místo, co jsem včera objevila a ze kterého jsem byla naprosto nadšená), ale naopak! Upozorním na některá nebezpečí, co tu na vás (a na mě) číhají. (To víte, jsem se zas vrátila z hodiny jazykové přípravy, nevím, ale mám pocit, že K.A. má nějakou divnou auru, na kterou jsem v té malé místnosti sama, takže celá útočí na mě. Jsem z těch jeho hodin vždycky úplně mimo. Ale, co jsem chtěla říct, teda napsat, K.A. na mě na začátku každé hodiny vybalí nějakou věc, na kterou bych si tu měla dávat pozor)
Takže, v prvé řadě si musíte dávat pozor kolem cest a při jejich přecházení, bo řidiči na nějaké ohledy celkem prdí a jezdijou jak prasata. Na zelenou na semaforu se nemůžete plně spoléhat, lepší je se při přechodu ještě pořádně rozhlížet, jestli se na vás ze zatáčky nevyřítí nějaká mašína. Vůbec chození po ulicích je celkem dobrodrůžo, protože chodníky se neudržují (tipla bych, že nejen v zimním období). Taky se teď oteplilo, takže padají rampouchy a sníh ze střech (ale tak to všude, že).
Ovšem nebezpečí na vás nečíhá jen na ulicích! Dneska mi K.A. říkal, ať vytahuju všechny spotřebiče ze zásuvky, bo ruské zásuvky nic moc a jsou častými příčinami požárů.
No, na víc z kázání K.A. si nevzpomenu, ale kdo mě vyděsil víc jak K.A., byla Katarina, která mi říkala, že si mám dávat majzla v klubech (zatím jsem ale v žádném nebyla). Není prý výjimkou, že vám do pití někdo přihodí nějakou tu drogu. A Katarina mluvila z vlastní zkušenosti, protože se to jednou stalo její kamarádce, s níž byla v jednom z těch klubů, a pak ležela úplně mimo na ulici a museli volat záchranku. Už si nevzpomenu, o jakou šlo drogu, ale byla to jedna z těch tvrdých. Tož říkala, že lepší brát pití v lahvích a furt si ho hlídat (stejně jako si máte furt hlídat své věci, ale tak to je jasné).
Ale nebojte, dávám si bacha ;)
A nejen Dan Richardson varuje před možnou nákazou AIDS, ale tak já tu nejsem za sexuální turistikou, ale z úplně jiného důvodu (to prý, říkal včera Piotr, Němci tu jezdijou balit baby, protože tu jsou hezčí než u nich – no jo, studené Němky. Ale mě tu žádný Němec nesbalí, bo neumím německy ;))
A abych skončila v optimističtějším duchu, tu se můžete mrknout na ňáke fotky, co jsem vyfotila, když jsem tak různě guljala po ulicích a tak: http://hani4.rajce.idnes.cz/ruzne/

Trochu kultury

Tento týden jsem si kromě návštěvy Ermitáže užila kultury i v dalších jejich formách.
V pátek jsem měla sraz s Katarinou z couchsurfingu. Guljaly jsme po městě, bavily se o literatuře, hudbě, divadlu a tak. Doguljaly jsme až k Domu kino, Katarinině oblíbenému kinu, protože tu se nehrajou komerční trháky, ale spíš takové artové filmy - filmy, co byste u nás viděly ve filmovém klubu, prostě ty dobré. Šly jsme se podívat, co se bude zítra hrát na Noci dobrého kina, kam jsme si říkaly, že zajdem. A zjistily jsme, že za 15 minut začíná biják, co bychom chtěly vidět, tož jsme koupily bilety a šly do sálu. V ruském kině jsou všechny řady ve stejné výšce, takže malí lidé si musí koupit lístek do prvních řad, aby viděli. Film byl úplně supr (a to jsem všemu nerozuměla, bo to, že umím něco anglicky a něco rusky bohužel neznamená, že se to sečte, a když je film v anglickém znění s ruskými titulky, že budu vědět, o čem jsou všechny dialogy) a hudbu k němu dělaly Radiohead, můžu jen doporučit. Ostatně něco si o něm můžete přečíst zde: http://www.csfd.cz/film/240942-choke/
Na Noc dobrého kina jsme nakonec nešly, protože jsem musela ještě dělat úkol do školy a též jsem byla po čtyřhodinové přednášce (v sobotu!) nějaká unavená a na celou noc filmů v ruštině jsem už neměla síly. Nicméně dnes (tj. v sobotu) jsem se vypravila do divadla. V průvodci jsem si vytipovala divadlo Mimigranty, protože to má na programu i hru inspirovanou díly Daniila Charmse, což, jak mnozí víte, je můj nejoblíbenější spisovatel. Tato hra (Cirkus Šardam) se hrála dneska po obědě, tak jsem si řekla, že to si nemůžu nechat ujít. A dobře jsem udělala, protože představení bylo úplně supr. Šlo o hru pro děti, ale já jsem si též přišla na své, protože to byla úchylárna přesně podle mého gusta. V cirkuse vystupovaly krasojezdci, vzdušný motocyklista, mohli jste obdivovat tanec slonů, číslo se žralokem a mnoho dalších kousků a nakonec principál nechal vystoupit i toho neodbytného muže, který se o to neustále snažil. Celé to bylo v krásně barevných kulisách a v barevných nápaditých kostýmech (sloni byli naprosto vyfachčení). Prostě celou tu hodinu jsem se spolu s dětmi skvěle bavila. Představení se nesmělo natáčet, ani fotografovat, ale můžete se podívat na hru klauna s dětmi, který jim tak zpříjemňoval čekání na začátek divadla:

Po divadla jsem jela na sraz s lidma z couchsurfingu, že se s nima půjdu podívat na oslavy Maslenice. Tož to bylo zas něco z masové kultury, čekala jsem, že třeba uvidím nějaké lidové tance, kroje atd., ale jenom stánky, stupidní vystoupení a soutěže a mraky lidí. Pro představu krátký záznam jednoho z vystoupení:

Potkala jsem tu i Čechy, díky čemuž jsem pak ztratila tu grupu těch lidí z couchsurfingu, ale tak co. Ve frontě na šašlik jsem pak uviděla Němce Felixe, se kterým jsem se seznámila na Dnu obránců Matičky Rusi, protože je známý od těch českých studentů. Šašlik byl z oslav Maslenice to nejlepší ;) Ale už mi byla kosa, nebavilo mě to tam a pálení čučela mělo být až za dvě hodiny, tož jsem se rači sebrala a šla na kolej a stvořila tenhle zápis ;)