Cesta na severovýchod: Ermitáž

Na vrchol našeho výletu jsme se předem zodpovědně připravovali – již při první velké pěší pragulce městem jsme v dómě knígy po pečlivém výběru (včetně jazykového) zakoupili průvodce „Ermitáž – šag za šágom“ (smutně a se studem přiznávám, že to nebylo „The Hermitage step by step“) s doporučenou jednodenní trasou a hojnými obrázky a přitom příručního formátu. Pravda, ruské přepisy jmen si občas musíte říct nahlas, abyste věděli, o koho jde. Také dceřin průvodce (Dan Richardson) věnuje Ermitáži velkou pozornost a obsahuje spoustu cenných doporučení včetně mapek, a tak jsem jí ho zabavil. Doporučená trasa na jeden den se shodovala s ruským doporučeným maršrútem, tak jsme se jí pak zhruba drželi, odpovídala totiž našim zájmům. Po dlouhých světlých večerech jsme tedy studovali. Večery jsou světlé, protože časový posun dvou hodin (moskevský čas) neodpovídá geograficky – zeměpisné délce. Nevím, jestli jde o moskevský centralismus nebo o chytrý marketingový tah petrohradců – aby mohli lákat turisty na bělije noči. Ty pravé, způsobené dosti severní šířkou, mají přijít až v červnu, ale my jsme je měli už teď – rušný prospekt pulzoval celou noc, proti nám byl navíc hotel a kasíno s neóny – okna však měla závěsy a perfektně – i hlukově těsnila. Okna taky měla jemné sítě – v Petrohradě, přátelé cestovatelé, je totiž osm měsíců kosa, a když se trochu oteplí, tak spousty komárů. On to totiž postavil v bažinách, ten Pjótr – a neklesá to jen díky napěchovaným desetitisícům mužiků pod základy města. Po celý rok je tu samozřejmě smog – a hlavně jemný prach, který s pomocí větru proniká všude – to jsme si tak ve městě třeba říkali, proč skřípeme zubama, a byl to von. Voda po vyprání oblečení byla taky charakteristická.
Sraz s dóčkoj jsme měli pod sloupem na Palácovém náměstí. Už nás čekala (šestá až desátá vpravo od sloupu).

Po již popsané zkušenosti z chrámu jsme si hrdě koupili plnotučné lístky včetně lísku na fotografování, což nám dcéra rozmlouvala, že se to nekontroluje – taky, že ne – ale měl jsem klid, že mne nevyvedou. Už mne vyvedli třeba z Vyšebrodského kláštera, ale to by byla jiná historie. Na Ermitáži je bezva, že je nádherná (hlavně exponáty), ale není vám líto, když ji opouštíte. Nachodili jsme po ní tak 8 – 10 km a ke konci jsme byli už hodně orientovaní na východ (exit). Systém schodišť (těch prostupných pro návštěvníky) a sálů je důmyslný – někudy musíte projít i 3x a abyste sestoupili o jedno patro, musíte třeba nejdřív o jedno vystoupat. Jde o komplex několika pospojovaných budov – ovšem ne v každé etáži. Dozorkyně v sálech se podobaly těm v Jekatěrinském paláci – nevědí nebo nechtějí povědět a tvrdí něco jiného než ukazuje mapa (naštěstí jsme se drželi mapy). Ale jsou i světlé výjimky, příjemně lidsky např. působila paní, která popsala cestu „přes několik sálů a u Fan Dajka doleva“. Ale hlavně, že jsme poctivě předem studovali příručky, takže naše dóčka, která tam už byla několikrát, hleděla, jak se orientujeme v prostoru i umění. Např. jsme měli nacvičeno porovnání různých „Snímání z kříže“ (Rembrandt, Rubens…), když jsou tady ty Velikonoce. Pak nám samozřejmě žrala i suverénně pronesené nesmysly. Ale Toulouse-Lautreca Máši nesežrala (ta tvrdila, že to je T-L a jinou signaturu vysvětlovala pozdější změnou jména), stejně jako dataci arménských křesťanských památek do druhého století před naším letopočtem. O exponátech se nemá cenu rozepisovat, hlavně člověk nesmí otupět – musí se hlídat, aby tam nechodil jako kolem šuntů v hypermarketu. A na to slouží právě předem stanovené cíle – cestou k nim jdete stejně kolem spousty dalších, které vás zaujmou. Zážitek, kdy jsme seděli v sále a kolem nějakejch třicet čtyřicet Picassů (včetně keramiky), ten budeme vstřebávat ještě dlouho. Co nás mrzí, že byla zavřena sibiřská archeologická sbírka (v permafrostu se zachovali nejen mamuti), však dostala dóčka úkol dokumentovat později. Koupili jsme si DVD za pětset (dali jsme při výběru na radu mladého prodavače – a udělali jsme dobře, jak se doma ukázalo), takže spolu s hojnou rodinnou fotodokumentací si máme čím připomínat vystavené skvosty.
Když jsme odpoledne vyklopýtali z Ermitáže na Palácové náměstí, kde fučelo od Něvy, měli jsme jediný zájem – do tepla najíst, napít. Pak jsme ze zařízení opatrně vylezli, fučelo čím dál tím víc. Takže Jehla admirality a Mjadnyj vsádnik – tam od Něvy táhlo hodně, tudíž jsme vzdali nábřeží a Vasiljevskij ostrov. Chrám sv. Izáka je impozantní – a Hanča už tam byla i na kupoli – takže návštěvu (za vstupné) vypouštíme a směřujeme k domovu. Jdeme kolem hotelu, kde v pětadvacátým našli podřezaného Jesenina - hotel je dodnes hotel a šeptanda je dodnes stejná - praví, že básníkovi někdo pomohl. Nejspíš to byli učitelé těch, co pomohli vyskočit Janu Masarykovi. Vytyčuji úkol dojít na Senné náměstí – tam a v okolí žil Dostojevskij a odehrává se tam Zločin a trest. Na náměstí si dáváme pirožky a lezem do metra (dcera dostává další úkol – po stopách D.). V metru jsme ušli skoro víc než bychom šli k hotelu po ulicích, ale je tam teplo. Po výstupu honem do kavárny, a pak už jen koupit jikry a šumivé. Na pokoji po přípitku na zdraví Kyrila řešíme zítřejší ranní přesun na letiště s kufry plnými knih místo suvenýrů. Varianta A – doveze nás tam ruský přítel, už má moskvič z opravny a udělá to rád. Varianta B – kousek do metra a pak maršrůtkou. Dcera odchází za kamarádem upřesnit variantu A. Já jdu radši do recepce domluvit variantu C - taxi. Logická, nejen ve zdejších poměrech, je otázka po ceně, ochotný recepční to vyřizuje, cena je příznivá, domluveno. Pak volá dóčka, že přítele zatkla milice, ale že ho určitě pustí, až usmlouvá úplatek na přijatelnou výši. (Pili na veřejnosti). Uklidňujeme dceru variantou C, zapisujeme do deníku a jdem spát.