Jak už jsem psala v některém z dřívějších zápisků,
petrohradská mešita je ještě předrevoluční a v době svého vzniku (1910-1914) byla nejsevernější mešitou vůbec. Exteriér si můžete prohlédnout na fotce, interiér vám musím popsat, bo i když tam o zákazu focení nic nebylo, tak přece jen jsem se tam chovala se vší úctou (with all the respect…;)), takže jsem tam prostě nefotila a jen jsem si sedla a byla v klidu, jak mi řekl můj průvodce Hamza (kterého znám přes couchsurfing. Je z Alžíru - z tama byl původně aj Karim, ne? - a v Pitěru pracuje v nějaké počítačové firmě. Je v klidu, žádný fundamentalista. To jen, abych odpověděla na případné dotazy). Držela jsem se jeho pokynu celou dobu, takže jsem ani nezkoušela taktiku „dělej to, co ostatní“, protože jsem si říkala, že by mě beztak odhalili (jsem vůbec měla pocit, jako by nade mnou ve vzduchu svítila taková ta šipka jak z počítačových her a ukazovala na mě), tak jsem akorát sklonila hlavu a tvářila se nenápadně. No, ale k tomu interiéru a průběhu bohoslužby: Všude na zemi jsou položeny koberce („Mám se zout?“ Ano!), na stěnách jsou vodovkama (no, to asi ne, ale mně to tak přišlo) namalované květy a různé tvary, ze stropu visí zlaté lustry. Hlavní místnost, kde se nachází modlitební výklenek mihráb a minbar, ze kterého hřímá imám, je určena jen pro muže. Ti seděli v řadách, všichni směrem k Mekce. Stejně tak seděli na sedačkách nebo přímo na koberci ženy na ochozu, pro ně určeném. Ten byl nad hlavní místností, byl to vlastně taková balkón, ale od podlahy až ke stropu byly vyřezávané dřevěné mříže (nevím, jak jinak to nazvat), asi aby to bylo odděleno úplně. Přišlo mi to celkem zvláštní, ale při jeho kázání to ne všichni úplně hrotili, přicházeli tak různě, některé ženy se spolu normálně bavily a myslím, že ne o otázkách víry, a mladá žena, která přišla ke konci kázání, si celou dobu, než došlo na motlitby, cosi ťukala do mobilu. No, ale když jsem se pak o tom bavila s Hamzou, tak říkal, že v Rusku je to prostě jiné, že v normálních arabských zemích v průběhu celého obřadu nikdo ani necekne, či nějak jinak nevyrušuje ostatní. Ženy musí mít zakryté vlasy, dlouhou sukni nebo slušné dlouhé gatě a dlouhý rukáv. Chlapi to tak nehrotili a normálně přišli v riflách, tož to mě též celkem překvapilo, bych čekala, že když jdete do svatostánku, že se oblečete ňák svátečnějc. Někteří měli pokrývky hlavy, někteří ne.Imám ve svém kázání střídal arabštinu s ruštinou, takže jsem aspoň občas věděla, o čem jde řeč, a to bylo takové dobré, protože jsem si připadala jako v jakémkoli jiném svatostánku, protože mluvil poklidným hlasem o tom, jak bychom se měli vyhýbat pokušení, snažit se být dobrými, poslouchat svého boha (v tomto případě Alláha – Alláh bylo taky jediné slovo, které jsem rozuměla z arabské části kázání. No, i když, chvíli mluvil i o věřících obecně), nestarat se pouze o svůj pozemský život, ale směřovat k životu posmrtnému atd. Ovšem, když mluvil arabsky, tak to mělo větší ráz, to prostě z toho minbaru hřímal, hlavně dost rázně hřímal proti nevěřícím (to jsem právě nad sebou cítila tu šipku úplně nejvíc, protože to s vírou nemám úplně vyřešené). Prostě mělo to sílu a nemohla jsem si pomoct, ale vzpomněla jsem si na různé ty islámské fundamentalisty, protože jestli celý život posloucháte kázání v tomhle stylu, tak se to na vás podepíše, na některých víc, na některých míň.
Kázání pak imám zakončil „sallám allejkum“ a přešlo se k motlitbě. Někdo jiný se ujal druhého mikrofonu a dal se do zpěvu. V mezerách mezi zpěvy imám šeptal do mikrofonu a párkrát něco pronesl nahlas (koho to zajímá, tak si k tomu něco najde, budu to popisovat jen tak laicky, tak snad nikoho neurazím). Věřící si stoupali, klaněli se a klekali si. Při jedné motlitbě se podívali nejdřív doprava a pak doleva. Taky několikrát dělali rukama pohyb, jako by si umývali obličej. Občas nějaká paní vstala (můžu popisovat jen to, co dělaly ženy, bo jsem byla v ženské části a seděla jsem na sedátku a dolů už jsem neviděla – při hlásání jsem chvílu seděla na zemi u těch mříží, abych viděla i něco z toho, co se děje dole) a obešla ostatní a dala jim nějaké drobné. Já jsem takhle dostala tři ruble. Jsem se pak paní vedle mě ptala, co to znamená. Tož má to nějakou souvislost s nebožtíky a taky vám to má přinést štěstí, zdraví a tak a peníze můžete použít podle libosti (já si tyhle schovám). No, opakuji, kdo chce o tom vědět víc, tak si to najde sám, mně už teď nic nenapadá, jsem totiž plná dojmů a to vyčerpá. Protože dneska jsem byla ještě na představení indonéských lidových tanců, ale to už se podivte sami, i tak je tenhle zápis dost dlouhý:
.gif)
Žádné komentáře:
Okomentovat