Arktické a antarktické museum

Sice jsem chtěla celý dnešní den posvětit psaní referátu (o diplomce, kterou zatím nepíšu, přičemž právě tento referát má být důkazem, že píšu), ale tak potřebovala jsem se i trochu provětrat, a hlavně, jak mi paří slunko do oken, tak je na pokoji k zdechnutí, tož jsem se vydala ochladit do Musea Arktidy a Antarktidy (pravda, mým hlavním cílem byl Dostojevského byt, ale to by tak nevyznělo ;). A též další museum, které doma nemáme ;)
U pokladny se mi zadařilo přesvědčit paní, ať mi dá lístek zadáča, když jsem teda ten student University kultury (pravda, dala mi ho až po té, co ji to potvrdila starší a zkušenější pracovnice), tak jsem ušetřené peníze investovala do povolení na focení, ať z toho též něco máte (http://hani4.rajce.idnes.cz/museumAA/) ;)
Zajímavé je určitě to, že museum je v bývalém kostele (šak víte, jak se socialistické vlády stavějí k náboženství, že). Expozice jsou umístěny ve dvou patrech a bohužel od doby, kdy museum navštívil Dan, se pár věcí změnilo, takže jsem marně hledala chirurgické nástroje, kterými se jeden z účastníků výprav sám operoval. Taky už tam není expozice o tom, jak sovětská vláda "zlepšovala" život arktických národů. Ale furt tam je spousta vycpaných zvířat a hlavně spousta nástrojů, s jejichž pomocí se zkoumaly ony kouty Země. Taky tam je kožený stan, jaký používaly sovětské expedice v letech 1937-1938 a model boudy z roku 1954. Též tam je oblečení, spousta fotografií a vyznamenání a spousta slov o tom, čeho všeho CCCP dostihl v oblasti "dobývání severu". Tož jako celkem zajímavé a když už jsem byla poblíž (Dostojevského byt je za rohem), tak proč to neomrknout, že ;)

Strange fruit

Tím, že jsem v Pitěru, jsem dneska přišla o "megakoncert" Vaška a Evy na Řípu, ale abych si to vynahradila, vyrazila jsem na Palácové náměstí, kde též byla kupa lidí, která slavila Den města. Při té příležitosti tam byla různá vystoupení, jak divadel, tak kapel. A rozhodně to stálo za to. Nezbývá než napsat: "Kam se hrabou Vašek a Eva na australské divadlo Strange fruit!" Ostatně, přesvědčte se sami.



A fotky z dnešní akce zde (bylo tam více dobrých věcí, ale "divné ovoce" /Rusové to překládali, ovšem samo, že ne do češtiny/ bylo prostě největší mazec): http://hani4.rajce.idnes.cz/strange_fruit/

10 let Pro Arte

V Pitěru naštěstí neprobíhají jen akce typu "mačkání se v metru" (ten minulý zážitek byl prostě natolik silný, že jsem se o něj v sámi podělila, nebudu přece svým čtenářům zamlčovat jak to tu chodí, (i když pro úplnou představu si sem musíte zajet a ňákou dobu tu pobýt), ale jelikož je Pitěr kulturní stolicí Ruska, často se tu odehrávají nejrůznější umělecké akce. (Vůbec mi přinde, že dosud jsem nežila tak intensivním kulturním životem jako zde.) Navíc byl teďkonc "Den města", takže těch akcí tento víkend bude víc. Tak včera to byla například akce u příležitosti 10letého výročí uměleckého fondu Pro Arte v Petropavloské pevnosti (o které napíšu někdy jindy, ještě jsem ji nestihla projít celou).
Tento fond podporuje nejrůznější umělecké akce a v pevnosti jsem měla možnost se sezámit se současným ruským vizuálním uměním (tj. videoartem a filmem), hudbou, performance. Tož bylo to rozhodně zajímavé. Např. video pod názvem "колыбелька", představovalo "dětskou noční můru" - obrovské ruky třesoucí barevnýma chrastítkama s tupými výrazy, které nás rozveselují a upokojují šerednou ukolébavkou. Přitom není důležité, kolik je nám let - zásoba "hraček" současné masmediální kultury a reklamy je neméně strašný a pustý (ten výklad, stejně jako výklad toho dalšího, mám z papíru, co jsem tam dostala).
Zajímavá byla i performance "Ztráta paměti", která probíhala na písečné pláži u Něvy. V písku byl položený vzkaz dvou umělců, kteří svou performance i uvedli. Svým vystoupením se chtěli vyjádřit k jednomu z globálních témat současnosti - ztrátě paměti. Současná společnost se podle nich zřekla minulého i budoucího ve prospěch aktuálního, následkem čehož se ocitla v jakémsi časoprostoru, ve kterém jakoby není místo ani pro násilí, ani bolest, ani ponížení. Ovšem traumata se neméně hromadí a nejsou nijak řešena.
Jeden z tvůrců - Xenia Peretruchová vyzvala diváky, aby se zapojili aktivně do jejich tvorby - do písku byly zapíchnuté větvičky, které byly určeny k tomu, abychom s jejich pomocí zapsali do písku to, co nechceme zapomenout. Mezitím druhý z tvůrců - Jakov Každan demonstroval mizení paměti tím, že chodil po pláži a za sebou táhl plechový válec, čímž zahlazoval stopy v písku, které tam lidé zanechali.
Ovšem nejvíc se mi líbila performance "Bodies in urban spaces". V této performance skupina lidí v barevném oblečení představoali "živé sochy", které se ovšem rychle přemisťovaly a trasnformovaly, pouze na okamžik strnuvší v nějaké póze v intervenci s prvky okolní architektury. Zaplňovali svými těly nejrůznější výklenky, otvory, prolákliny. Bylo to rozhodně působivé, šak se podivte sami:http://hani4.rajce.net/pro_arte

Zážitek dnešního dne

V místním metru je zvykem, že v době, kdy je tam největší nával, se na Něvském prospektu, kde nasedá a vysedá nejvíc lidí, v jednom z vlezů zavře vchod a v druhém zas východ (současně). Nevím, jaký to má smysl, ale zkusím se na to zeptat (vůbec se tu chci místních zeptat na víc věcí - např. dneska mě v Puškinově bytě napadla otázka, proč je v ruštině cena za focení 100 rublů a za natáčení na video 200 a v angličtině 3x tolik. Taky by mě zajímalo, jaký smysl mají paní v každém pokoji, ale to jsme zas u těch umělě vytvářených pracovních míst, že). Asi prostě taková zkouška nervů. Možná má tento fígl s metrem prostě místní vychovávat a udržovat v té jejich poslušnosti, smířenosti, "davovosti" a letargii. Ale místní si to nechají líbit, oni jsou vůbec se vším smíření. Proto to tu chodí tak, jak to tu chodí. Už tu na to dost nadávám. Nechci působit jak xenofob, já se jejich situaci snažím pochopit, snažím se pochopit příčiny, které za to mohou, ale to neznamená, že se s tím špatným, co tu je, smířím (jako místní). Protože se špatným bychom se smiřovat neměli. Bohužel jediné, co můžu udělat, je to, že si furt v hlavě opakuju jako nějakou mantru větu, kterou používal Hančin tata, když se potkal s ňákým debilem ("Běž do p..."). Ale dnes jsem se pustila i do jedné malinké akce, ale k tomu se dostanu později, nějak jsem odbočila od toho metra.
No, takže dneska od 18 do 19 měl vlez na kanálu toho, co jí hřiby, zavřený vchod, tak nejdřív jsem zauvažovala o cestě autobusem, ale ten jsem už před nějakou dobou zcela zavrhla (kdo opakovaně zažil, tak pochopí), tak jsem se vydala do vlezu na Michajlovské ulici. Tož tam bylo dost narváno a já udělala nerozvážné rozhodnutí tam také vlézt. Šlo o rozhodnutí nezvratné, protože jak už jsem se jednou dostala do toho davu, nebylo úniku a dav mě donesl až k eskalátorům. Cestou jsem na únik zoufale myslela, protože se nedalo moc dýchat a má intimní zóna byla narušována ze všech stran (což tu ovšem není nic neobvyklého, bohužel). Cesty zpět nebylo, protože ve vlezu na Michajlovské ulici byl pro změnu zavřený východ. Naštěstí se pak objevil "únik stranou" a osvobodiv se z davu, sedla jsem si ke zdi a přes plastovou ohradu pozorovala, co se děje za ní. Protože já se toho účastnit nemusím! Hlavně tu člověk nesmí zapomenout na to, co je jeho právem - možnost výběru. A tak jsem si vybrala, že rači budu hodinu jen tak sedět v metru a čekat, až se to trochu uvolní, než abych se účastnila toho "úžasu" (to je z ruštiny, abych předešla nějakým nedorozuměním, znamená to "hrůza", "děs", "úděs" apod.). Tož to byl fakt mazec. Představte si dav lidí, tělo na tělo, jak se prostě mechanicky, bezmyšlenkově a smířeně účastní všeobecného pohybu vpřed. Jako zvěř hnaná na jatka. Občas tento masový pohyb vyrušil opodál stojící příslušník, který z davu vytáhl nějakou dvojici, vůbec netuším, čeho se mohli dopustit, protože v tom masovém pohybu nebylo moc prostoru na nějakou samostatnou cílenou akci, ale příslušník jim ukazoval nějakou vyhlášku a bral od nich pokuty. Prostě ta místní pruda.
K 19 hodině začal dav trochu řídnout, tak aby si lidé náhodou neužívali trošku svobodného prostoru, příslušník zavřel jeden z eskalátorů, takže před zbývajícími dvěma se opět vytvořila ta jednolitá masa těl. Aspoň, že za chvíli začal tento eskalátor jezdit naopak, což znamenalo, že se tento vlez "načal rabotať i na východ". Řekla jsem si, že poté, co vylezou první lidi, že se teda odhodlám a vlezu do toho metra, už tam přece jen bylo podstatně méně lidí (ale furt dost, tu si osobního prostoru moc neužijete). A jak si tak jedu po eskalátoru a blížím se k jeho konci, vidím, jak nějací lidé, očividně neznalí turisté, natáčí na video, jak jede eskalátor nahoru. Tu se v metru nesmí fotit, natož pak natáčet. A taky vidím, jak soudružka v kabince u ekalátoru volá příslušníkovi nahoře, ať si je pak pěkně odchytne a pokutuje je. Tak jsem neváhala a její úmysly ji zkazila a poradila jsem tomuto španělskému páru, ať vyjde druhým vchodem. Tak to byla má malá akce ;)
A tu je malá ukázka toho, jak to dneska probíhalo. Snad si díky množství a frekvence lidí dokážete představit i to, co tomu předcházelo - tu obrovskou masu lidí před turnikety.

a tady ještě jedno dřívější video, takhle to vypadá v metru "normálně", tj,. když "rabotaet vchod i vychod". Připomnělo mi to Metropolis. A o metru psala i Míša, tak si to přečtěte: http://wolvesinthestreets.blogspot.com/2008/12/mezitm.html

A jinak jsem dneska dala svou poslední zkoušku a včera jsem se naposled potkala s bacilem, tož dobré! A náladu mi na Čornoj rečke taky spravil příjemný pán na vrátnici na kolejích a taky pán, co ochotně pomáhal slepci v metru, přece jen se tu najde i pár výjimek z toho všeobecného přístupu k druhým lidem ("v paži").
Též jsem dneska byla na děkanátu a ptala jsem se, jak moc před odletem musím přijít něco vyřizovat, tož se proděkanka rozhodla, že jeden papír mi může dát už teďka - abych mohla odjet, musím mít asi 6 razítek (od knihoven a z kolejí - tam musím ovšem nejdřív umýt okna..)
A taky jsem si vzpomněla, jak předtím, než jsme sem jely, Míša našla nějaký blog, kde ta holka, co tu byla, psala, jak je to tu všecko hrozné, tak jsme si říkaly, že to bude asi nějaká kráva, co se na všecko dívá tak negativně; ať si nestěžuje, když tu chtěla jet. Ale už jí úplně chápu.

Onehdá se mě někdo ptal na ty medvědy na ulici, tak tu máte jednoho dnešního:

Cesta na severovýchod: Návrat do vlasti

Vše jde hladce – včera jsme si domluvili dřívější snídani, dóčka dorazila – s úsměvem a bez řečí dostává snídani také. Vysvětluje nám, že pili vermut a ten má přes 12% - podle toho se zřejmě rozlišuje zakázanost. Na moje „Fuj, vermut, že se nestydíš!“ mi Máša připomíná Šumavské bylinné našeho mládí a dcera ujišťuje, že ona to v podstatě nepila, protože jí to opravdu nechutná. A kamaráda pustili za slušnou cenu, vydržel s nervama, až se sešla nechuť policajta psát protokol a kamarádova obava, že by v databázi mohli zjistit, že uniká vojně. Taxík přijíždí přesně. Loučíme se se zřítelnicí našich ok. Taxík má taxametr a jede opravdu nejkratší trasou, takže výsledná cena je taková, jak domluveno. Dostává slušný tringelt ze zbývajících papírků. Na letišti jsme: 6x ukazovali pas, 4x elektronickou letenku, o které Máša tvrdila, že ji mám zahodit, a 2x procházíme bezpečnostní kontrolou a rámem, z toho 1x zutí (chudáci personál). V baru utrácíme poslední rubly. Letíme boeingem a s ruskou posádkou. Záchod čistý a nevcucl nás. Let klidný stejně jako přistání. Průchod pasovou kontrolou s usměvavým policajtem: Tady něco nového? Ne. Váš ministr stejný? Bohužel. A jsme doma. Zavazadla taky. Dojímá nás většina ruských spolucestujících, kteří stále drží pasy pro nějakou další kontrolu – a ono nic.
Stálo za to vidět dceru. Stálo za to vidět Ermitáž a Petrohradské centrum (S tím Carským selem se příště nevobtěžujou). Stálo by za to vidět v Petrohradě leccos – ale na to tam máme zřítelnici. Bylo poučné vidět, kam už zase možná směřujeme.
VB (Vovka Bogumilovič)

Cesta na severovýchod: Ermitáž

Na vrchol našeho výletu jsme se předem zodpovědně připravovali – již při první velké pěší pragulce městem jsme v dómě knígy po pečlivém výběru (včetně jazykového) zakoupili průvodce „Ermitáž – šag za šágom“ (smutně a se studem přiznávám, že to nebylo „The Hermitage step by step“) s doporučenou jednodenní trasou a hojnými obrázky a přitom příručního formátu. Pravda, ruské přepisy jmen si občas musíte říct nahlas, abyste věděli, o koho jde. Také dceřin průvodce (Dan Richardson) věnuje Ermitáži velkou pozornost a obsahuje spoustu cenných doporučení včetně mapek, a tak jsem jí ho zabavil. Doporučená trasa na jeden den se shodovala s ruským doporučeným maršrútem, tak jsme se jí pak zhruba drželi, odpovídala totiž našim zájmům. Po dlouhých světlých večerech jsme tedy studovali. Večery jsou světlé, protože časový posun dvou hodin (moskevský čas) neodpovídá geograficky – zeměpisné délce. Nevím, jestli jde o moskevský centralismus nebo o chytrý marketingový tah petrohradců – aby mohli lákat turisty na bělije noči. Ty pravé, způsobené dosti severní šířkou, mají přijít až v červnu, ale my jsme je měli už teď – rušný prospekt pulzoval celou noc, proti nám byl navíc hotel a kasíno s neóny – okna však měla závěsy a perfektně – i hlukově těsnila. Okna taky měla jemné sítě – v Petrohradě, přátelé cestovatelé, je totiž osm měsíců kosa, a když se trochu oteplí, tak spousty komárů. On to totiž postavil v bažinách, ten Pjótr – a neklesá to jen díky napěchovaným desetitisícům mužiků pod základy města. Po celý rok je tu samozřejmě smog – a hlavně jemný prach, který s pomocí větru proniká všude – to jsme si tak ve městě třeba říkali, proč skřípeme zubama, a byl to von. Voda po vyprání oblečení byla taky charakteristická.
Sraz s dóčkoj jsme měli pod sloupem na Palácovém náměstí. Už nás čekala (šestá až desátá vpravo od sloupu).

Po již popsané zkušenosti z chrámu jsme si hrdě koupili plnotučné lístky včetně lísku na fotografování, což nám dcéra rozmlouvala, že se to nekontroluje – taky, že ne – ale měl jsem klid, že mne nevyvedou. Už mne vyvedli třeba z Vyšebrodského kláštera, ale to by byla jiná historie. Na Ermitáži je bezva, že je nádherná (hlavně exponáty), ale není vám líto, když ji opouštíte. Nachodili jsme po ní tak 8 – 10 km a ke konci jsme byli už hodně orientovaní na východ (exit). Systém schodišť (těch prostupných pro návštěvníky) a sálů je důmyslný – někudy musíte projít i 3x a abyste sestoupili o jedno patro, musíte třeba nejdřív o jedno vystoupat. Jde o komplex několika pospojovaných budov – ovšem ne v každé etáži. Dozorkyně v sálech se podobaly těm v Jekatěrinském paláci – nevědí nebo nechtějí povědět a tvrdí něco jiného než ukazuje mapa (naštěstí jsme se drželi mapy). Ale jsou i světlé výjimky, příjemně lidsky např. působila paní, která popsala cestu „přes několik sálů a u Fan Dajka doleva“. Ale hlavně, že jsme poctivě předem studovali příručky, takže naše dóčka, která tam už byla několikrát, hleděla, jak se orientujeme v prostoru i umění. Např. jsme měli nacvičeno porovnání různých „Snímání z kříže“ (Rembrandt, Rubens…), když jsou tady ty Velikonoce. Pak nám samozřejmě žrala i suverénně pronesené nesmysly. Ale Toulouse-Lautreca Máši nesežrala (ta tvrdila, že to je T-L a jinou signaturu vysvětlovala pozdější změnou jména), stejně jako dataci arménských křesťanských památek do druhého století před naším letopočtem. O exponátech se nemá cenu rozepisovat, hlavně člověk nesmí otupět – musí se hlídat, aby tam nechodil jako kolem šuntů v hypermarketu. A na to slouží právě předem stanovené cíle – cestou k nim jdete stejně kolem spousty dalších, které vás zaujmou. Zážitek, kdy jsme seděli v sále a kolem nějakejch třicet čtyřicet Picassů (včetně keramiky), ten budeme vstřebávat ještě dlouho. Co nás mrzí, že byla zavřena sibiřská archeologická sbírka (v permafrostu se zachovali nejen mamuti), však dostala dóčka úkol dokumentovat později. Koupili jsme si DVD za pětset (dali jsme při výběru na radu mladého prodavače – a udělali jsme dobře, jak se doma ukázalo), takže spolu s hojnou rodinnou fotodokumentací si máme čím připomínat vystavené skvosty.
Když jsme odpoledne vyklopýtali z Ermitáže na Palácové náměstí, kde fučelo od Něvy, měli jsme jediný zájem – do tepla najíst, napít. Pak jsme ze zařízení opatrně vylezli, fučelo čím dál tím víc. Takže Jehla admirality a Mjadnyj vsádnik – tam od Něvy táhlo hodně, tudíž jsme vzdali nábřeží a Vasiljevskij ostrov. Chrám sv. Izáka je impozantní – a Hanča už tam byla i na kupoli – takže návštěvu (za vstupné) vypouštíme a směřujeme k domovu. Jdeme kolem hotelu, kde v pětadvacátým našli podřezaného Jesenina - hotel je dodnes hotel a šeptanda je dodnes stejná - praví, že básníkovi někdo pomohl. Nejspíš to byli učitelé těch, co pomohli vyskočit Janu Masarykovi. Vytyčuji úkol dojít na Senné náměstí – tam a v okolí žil Dostojevskij a odehrává se tam Zločin a trest. Na náměstí si dáváme pirožky a lezem do metra (dcera dostává další úkol – po stopách D.). V metru jsme ušli skoro víc než bychom šli k hotelu po ulicích, ale je tam teplo. Po výstupu honem do kavárny, a pak už jen koupit jikry a šumivé. Na pokoji po přípitku na zdraví Kyrila řešíme zítřejší ranní přesun na letiště s kufry plnými knih místo suvenýrů. Varianta A – doveze nás tam ruský přítel, už má moskvič z opravny a udělá to rád. Varianta B – kousek do metra a pak maršrůtkou. Dcera odchází za kamarádem upřesnit variantu A. Já jdu radši do recepce domluvit variantu C - taxi. Logická, nejen ve zdejších poměrech, je otázka po ceně, ochotný recepční to vyřizuje, cena je příznivá, domluveno. Pak volá dóčka, že přítele zatkla milice, ale že ho určitě pustí, až usmlouvá úplatek na přijatelnou výši. (Pili na veřejnosti). Uklidňujeme dceru variantou C, zapisujeme do deníku a jdem spát.

Moskva

Tož měla jsem s kým jet (Hanka), měla jsem kde spát (tímto bych ráda ještě jednou poděkovala Liborovi H.), tož jsem se tam též vypravila.
Naše cesta začala úspěšně tím, že jsme ňák špatně odhadly lůžkoviny, takže jsme místo matračky spaly na dece a přikryly jsme se jen povlečením (což vzhledem k nevětranému vlaku vůbec nevadilo) :-D Ale jinak ruské lůžkové vozy v klidu, jak to nejsou kupéčka, ale otevřený vagon, tož si člověk připadá těm lidem tak ňák blíž, byla to pohodinda, v noci klid (poté, co jsem odhalila, jak vypnout řvoucí radio /něco jako ruská Evropa2.../), takže když nás ráno paní průvodčí budila, že se blíží naše cílová stanice (buzení typu: "za x minut zavíráme záchody" bylo až na zpáteční cestě), měla jsem aj celkem problém se probrat. Leč, Moskva čekala.
Opustily jsme co nejdřív nádraží plné povalujících se socek a vydaly se na VDNCH (tip Hančiny spolubydlící, že to určo bude otevřené a je tam na co se podívat). Areál tohoto moskevského výstaviště byl sice otevřeny, leč žádný z pavilonu ještě ne. Tož jsme to omrkly, posnídaly a vydaly se do Kremlu, kde jsme měly sraz s Hančinou spolužačkou ze střední Markétou, která si návštěvu Kremlu šetřila až na to, jak tam pude s náma. Cestou jsme omrkly Rudé náměstí, kde je např. Leninovo mausoleum (o němž jsme se shodly, že ho navštívit nemusíme), luxusní obchoďák GUM (stejné rozhodnutí jako u mausolea), chrám Vasilije Blaženého (stejné rozhodnutí jako u GUMu) - jehož staviteli se Ivan Hrozný odvděčil tím, že mu vypích oči, aby nemohl už nemohl postavit nic lepšího. No, a pak už dále na sraz s Markétou. Nakonec jsme se našly, koupily si lístek do Kremlu, šli asi 500 m k bráně, ovšem u vstupu nás poslal hlídač zas pěkně zpátky ke kase, abychom si tam nechaly batohy (též nám to mohly říct u té kasy, že) a pak zas zpět a konečně dovnitř. Kreml je asi nejznámější moskevská památka a na jeho území je několik kostelů a paláců, sídlo ruské vlády a ještě ňáké další památky jako třeba car-puška (dělo největší ráže na světě) či zvon car (nějvětší zvon na světě). Z kostelů jsme navštívily Archangelskij sobor (ty další zajímavé byly zavřené, takže toho Andreje Rjubleva prostě asi neuvidím), kde jsou pohřbení někteří ruští panovníci, jako třeba Ivan Hrozný (jehož hrobka je ovšem až za oltářem). Tož a pak jsme se vydaly omrknout Oruženuju palatu alias nejstarší museum Ruska, kde můžete vidět např. trůn Ivana Hrozného, Monomachovu čapku, kterou byli korunováni carové; svatební roucho Kateřiny Veliké, brnění Borise Godunova a spoustu carského a církevního bohatství. Řekla bych, že život na carském dvoře lezl celkem do peněz, ale zas tam byly asi fakt dobré večírky.
V Kremlu nám celkem vyhládlo, tak jsme se vydaly do mnou dlouho očekávaného Českého domu, že si tam dáme ňáké dobré české jídlo, leč pivnice, kam jsme chtěly jít, byla otevřená jen mezi 12 a 14 a pak až po 18 (to abyste věděli, kdybyste tam mířili. Ale o patro výš je otevřené furt a Libor H. říkal, že ceny tam jsou stejné, ač to vypadá luxusněji), takže jsme se musely spokojit jen s kartoškou kroškou alias opečeným zemákem, který se rozřízne a do toho si něco dáte. Pak jsme chtěly navštívit Museum Majakovského, ale to se otevíralo až v 19 na Musejní noc. Tož plány toho dne nám tak úplně nevyšly, tož jsme to zabalily a vydali se směrem k "Liberci", kde jsme nocovaly.
Další den jsme měly v plánu dům Tolstého, který byl pro změnu zavřen (kvůli musejní noci). Naštěstí další z plánovaných památek - Novoděvičij monastyr, nebyl zas tak daleko, tak jsme šly tam. Je tam totiž pohřbeno pár významných Rusů, mezi nimi spisovatelé Čechov, Gogol a Bulgakov. Našim dalším plánem bylo pak museum dalšího spisovatele, tentokrát Lermontova na Arbatu (který jsme si též prošly, jak starý, tak nový), které jsme ovšem nenašly, zato jsme potkaly museum Gogola, tak jsme šly tam (když teda studujem tu ruskou filologii), tož dobré a hlavně jsme pak Gogola potkaly v metru (stejně jako Tolstého další den na ulici) ;)
Též jsme byly ještě v Chrámu Krista Spasitele, což je chrám se zajímavým osudem - byl postavený na památku vlastenecké války 1812, vysvěcen 1883. Ovšem ňák se nezalíbil Stalinovi, který ho nechal v roce 1931 vyhodit do povětří. Chruščov pak na jeho místě postavil bazén. Po skončení sovětské epochy se moskevští podnikatelé složili a chrám byl roku 1997 postaven znovu.
Jinak, dalo by se říct, že o víkendu je na ulicích Moskvy i v metru mnohem míň lidí než v Pitěru, což bylo příjemné. Ovšem pondělní ranní jízda metrem stála za to. Jinak jsou v moskevském metru kratší eskalátory než v pitěrském a jezdijou tam, až na výjimky, starší vagony než v Pitěru.
Poslední den jsme zahájily domem Tolstého, který na rozdíl od včerejška byl otevřen a navíc zadáča (kvůli musejnímu dnu). Tož dobré, si vůbec nežil špatně a být třeba guvernantkou v tom jejich domě byla též celkem výhra. Před návštěvou dalšího spisovatelského musea (Majakovského) jsme ještě omrkly Izmajlovskij rynok se suvenýry (něco bylo levnější než v Pitěru, ceny druhého naopak šíleně přemrštěné a prodavači na nás od začátku spustili anglicky, ač jsme s nimi razgavarivaly pa-ruski). A pak hurá do Majakovského musea. Tož to bylo dobré, expozice byla fakt zajímavě udělaná, ale to se podivte sami: http://hani4.rajce.idnes.cz/moskva/ Museum je pro studenty ruských škol zadarmo prý furt, zato jsme při příležitosti musejního dne řekly (jako správní Češi) o podarok, takže jestli jste někdo Majakovského fanoušek, klidně vám něco věnuju ;) A museum mělo ještě jednu výhodu - nebylo příliš daleko (v Pitěru se dá spousta památek obejít pěšky, ne tak v Moskvě, tam je všechno dost daleko od sebe) od Českého domu. Ano, závěrem výletu byla dlouho očekávaná chvíle - plzeň a svíčková. A pak ještě plzeň a utopenec. :) Mňam.