piter

Epilog nebude

2009-07-08T04:03:00.001-07:00

Domů

2009-06-19T13:16:00.000-07:00

Tady už je sobota 20. června. Dneska jedu domů. Moje petrohradská anabáze končí. Ale těšte se ještě na epilog, chci zhodnotit ještě i ňák s odstupem (bezprostřední dojmy mnohým z vás povím osobně)...
tak se zatím můžete podívat na výsledek mého 5měsíčního pobytu zde (žádná diplomka :-D): http://hani4.rajce.net/streetart

Poslední víkend

2009-06-14T16:00:00.000-07:00

Už se mi to krátí. Možná i proto už jsem překonala svou krizi, kdy mě tu všecko dost štvalo, a už si to tu jen užívám. Taky bývá hezky, mnohdy dokonce vedro (podivné je, že vedro bývá spíš k večeru, zatímco ve dne je normálně, až chladno). Snažím se dohnat to, co jsem za celých 5 měsíců nestihla, takže poslední prodloužený (v pátek byl státní svátek - Den Ruska /na počest odtržení Ruska od CCCP/ /ale musea byla otevřená/) byl celkem nabitý.
V pátek jsem se rozloučila s Katarinou, která odjela do Berlína a vrátí se až po mém odletu. Ale snad se potkáme pak v létě v Praze. Nebo pak někdy jindy někde v Evropě.
A pak jsem vyrazila do Kunstkamery, kterou jsem doposud nenavštívila. Tentokrát jsem tu hodinovou frontu (návštěvnost je veliká, kasa jen jedna a navíc jsem se trefila do obědové pausy) vystála a stálo to za to! Kunstkamera je totiž etnografické a antropologické museum a jsou tam parádní exposice o různých kmenech a národech (exposici nejrůznějších "lidských stvůr" jsem si moc neprohlížela, bo mě to neláká) a je to moc hezky udělané. Akorát jsem si plně uvědomila, jak moc bych chtěla cestovat, ale není moc s kým (tím chci dát najevo, že přijímám nejrůznější cestovatelské nabídky a mrzí mě, že Baltoro trek jsem musela odmítnout). Bohužel jsem s sebou neměla foťák, takže si tam musíte zajít sami, abyste se o tom přesvědčili ;)
Večer jsem šla na koncert Zappa plays Zappa alias mladej hraje tatu a bylo to úplně supr a aj se Barbie podařilo sehnat dárek, kterým by udělala radost jedné ze svých kamarádek :)))
A pak jsem měla sraz s Dimou, od kterého jsem si stáhla ňákou ruskou hudbu a filmy (bojový úkol od Míši), takže koho to zajímá, může si pak dát sraz se mnou ;) (Rusové to s autorskými právy vůbec nehrotí)

V sobotu jsem se vydala na další musejní trip, který byl ovšem úspěšný jen ze své třetiny, bo Freudovo museum snů je otevřené jen v nedělu a úterý a Museum Achmatové a stříbrného věku od začátku června přešlo na letní režim a o víkendu je zavřené. Ovšem i ta třetina stála za to, bo se mi konečně na potřetí (poprvé jsem přišla brzo, podruhé pozdě, návštěvu klubu Fish Fabrique nepočítám) podařilo dostat do Puškinské 10, což je slavná umělecká umělecká kolonie, jsou tam galerie a musea (např. Museum Nové akademie krásného umění či Museum nonkonformního umění) a moc se mi tam líbilo :) A tentokrát jsem s sebou foťák měla, tak se můžete pro představu mrknout ;)
V nedělu jsem si chtěla vynahradit sobotní neúspěšné pokusy, a tak jsem navštívila Freudovo museum snů, které bylo sice malé, ale rozhodně zajímavé. Na rozdíl od jiných Freudových museí (Vídeň, Londýn) tam nejsou vystaveny různé Freudovy věci, ale je koncipováno trochu jinak. V první místnosti je představen Zikmund pomocí fotografií, doplněných jeho citáty, které se vztahují např. k jeho matce, otci, psychoanalýze a tak. Taky tam jsou obrazy nějakého malíře, jehož jméno už jsem zapomněla, který se snažil nakreslit některé z Freudových zaznamenaných snů.
Exposice ve druhé místosti má být jakousi výpravou do Freudovy duše, má představovat 10 jeho snů, což je uděláno pomocí spektrálně osvětlených obrazů a předmětů.
Pak jsem si dala opětovný neúspěšný pokus o Museum Achmatové a stříbrného věku, bo jsem ňák zapomněla, že je tam zavřené aj v nedělu :-D
V nedělu jsem se rozloučila se Sašou, která jede na 14 dní k babičce do Jaroslavi.
A večer jsem se šla podívat do Centra současného umění (tam, kde probíhá SKIF) na promítání filmů z madridského festivalu experimentálního filmu a videa Vallecas Puerta Del Cine. Promítali se nejrůznější krátkometrážní filmy, které byly vesměs hodně experimentální a občas těžko pochopitelné, ale mně se líbily :) Akorát do toho neustále mlely ňáké borky, co seděly o pár sedadel dál, jenomže jsem nevěděla, jak jim říct, ať jsou zticha, tak jsem se holt akorát snažila to ňák moc nevnímat a soustředit se na filmy ;)
Jo, a taky jsem některý z těch dnů byla ve venkovním Museu železnice, bo mám vlaky ráda.
Tož jako poslední víkend v Pitěru dobrý a doufám, že i poslední pracovní dny zde na tom budou stejně ;)
A na fotky se můžete mrknout zde: http://hani4.rajce.net/posledni_vikend (akorát ta ponorka je ještě ze čtvrtka ;)

2009-06-09T11:23:00.001-07:00

Petropavlovská pevnost

2009-06-07T06:55:00.000-07:00

Onehdá jsem slibovala zápis o Petropavlovské pevnosti, tak tu ho máte. Též jsem kdysi slibovala zápis o pravoslavné bohoslužbě, dneska jsem na ní byla, ale abych se přiznala, nevydržela jsem tam celou dobu (bo se celou dobu stojí a mám problém s ramenem a fakt mě po té hodině stání dost bolelo, tak jsem si řekla, že to nebudu hrotit a šla jsem rači na "literární" výlet /ale tím vás unavovat nebudu, nevím kolik z vás je fanoušky ruské literatury/), takže bych ji nemohla popsat celou. Ale v Brně je pravoslavný kostel, tak si tam zanděte a uvidíte sami ;) Zato do Petropavlovské pevnosti se nejspíš mnozí z vás nepodívají, tak se můžete aspoň mrknou na moje fotky: http://hani4.rajce.idnes.cz/PPP/

Petropavloská pevnost (dále PPP) na Zaječím ostrově je historickým jádrem Pitěru. Byla postavena v roce 1703 (o rok dřív jak se začlo stavět město) na obranu ruských zájmů při deltě Něvy. Od roku 1718 pevnost sloužila i jako vězení (byl tu umučen, mimo jiných, i syn Petra Velikého Alexej). K tomuto účelu složila bašta Trubeckého a prošlo jí několik generací revolucionářů (Zemlja i Volja, Narodnaja volja, Alexandr Uljanov, socialisté, Gorkij, Trockij). Pak tu naopak byli věznění ti, co se revolucionářům nelíbili (tzn. carští ministři, členové Pozatímní vlády, námořníci z Kronštadtu). Podmínky ve vězení nebyly moc příznivé - v strohých a pochmurných celách bylo furt vlhko a zima, byly zakázány jakékoli návštěvy a čtení až na několik desítek let. Chodby byly pokryty koberci, aby se "zvláštní" mohli k celám neslyšně přiblížit a špehovat škvírami ve dveřích. Okna do chodby byla zamalovaná, takže nikdo nemoh vědět, kdo je uvnitř cely, aby se zprávy o uvěznění nedostaly ven.
"Prominentní vězni", mezi nimi několik spisovatelů (Radiščev, Posoškov, Dostojevskij, Bakunin, Černyševskij) byli vězněni v Aleksejevském ravelinu.

Vězení není naštěstí to jediné, co můžete v PPP vidět. Je tu taky katedrála sv. Petra a Pavla, kde jsou pohřbeni Romanovci. Taky tam můžete navštívit museum astronautiky, museum tiskařského umění, museum PPP, museum Pitěru (to se mi líbilo, bo velká část exposice byla z 19./20. stol, staré plakáty, reklamy a tak, to mám ráda), dále je na území PPP kromě Trubeckého i několik dalších bašt, mincovna, loděnice a dvě houfnice, co v poledne vystřelí ránu a 27. 1. vystřelí ve 20 hodin 24 ran jako připomínku prolomení blokády.
Na PPP je dobré to, že když jste student ruské university, tak máte vstup do všech museí zadáča. Ač spadám do této kategorie, můj postoj k systému dvojích cen se tím nemění (proto jsem teď např. nešla do musea hraček. Těch 20 rublů rozdíl by mě sice nezruinoval /obyčejně ten rozdíl bývá ne 20 rublů, ale cena pro cizí studenty je 3x vyšší jak pro ruské/, ale princip je princip. Jestli se ještě někdy potkám s tím borcem, co mě učil ruskij mat, tak se ho musím zeptat na nějakou větu, která by se dala v těchto situacích použít /něco jako "Svých 90 rublů si strčte do pr....!"/)

Sablino

2009-06-02T12:21:00.000-07:00

Po několika neúspěšných pokusech se mi konečně podařilo se domluvit se Stasem a vyrazili jsme do dědiny, která se jmenuje Sablino. Předpokládám, že vám to nic neřekne, tak vám vysvětlím, proč zrovna tam. Jsou tam totiž jeskyně!!! Teda oni to nejsou jeskyně jako takové, ale umělé štoly, v Sablinu se totiž kutal sklářský písek (takový načervenalý, jak jsme měli možnost na vlastní kůži poznat). Ale jak to je s tím ruským nazýváním přírodních památek jsem se pak přesvědčila ještě jednou :-D
Do Sablina je to električkou z moskevského nádraží (kde jsme si nestihli koupit lístek, ale ty jejich turnikety na nástupiště se dají obejít /ale to jejich nádraží je setsakramentsky dlouhé, tak jsme to málem nestihli/ a ve vlaku jsme si koupili lístek až z další stanice, bo jinak by na to přišli, a paní nám ani nedala pokutu za bezplatnyj proezd, kterou vyhrožovala, takže pohodinda) asi 30 minut. Tož dojeli jsme tam a teď kam jít. Tož jsem se obrátila na svého průvodce Stase, na kterého jsem plně spoléhala, že se vyzná, takže jsem s sebou ani nevzala busolu, co mi onehdá dal bacil, načež ze Stase vylezlo, že tu byl před 15 lety (to mu bylo 10), takže už moc neví. Tož jsem si vzpomněla na bacilovy obavy, že se tam ztratím, ale pak jsem si řekla, že přece jen když dělá Stas průvodce po horách, tak se nemusím bát (pravda, když jsem se podívala na jeho "trekingové" kecky, říkala jsem si, že s ním bych do hor asi nešla :-D). Tož jsme se doptali a za chvílu nás maršrutka vyhodila u cedule, která oznamovala, že se tam nachází přírodní památka Sablinské jeskyně. Za cedulou byla ňáká budka, která ovšem byla až za plotem, kde visela zas jiná cedula, že teda do jeskyň po domluvě skupiny nejméně 10 lidí. Tož nám nezbylo než jít na vlastní pěst. Tipli jsme nějaký směr a prodírali se houštinami až k řece, na jejímž druhém břehu jsme viděli jakési ďůry. Tož jsme se vyzuli, vyhrnuli gatě a přebrodili na druhou stranu a omrkli ty vlezy. Ze začátku se dalo lézt normálně, ale pak chodby získávaly plazivkoidní rozměr. Tož co teď? Měli jsme s sebou jen jedno oblečení a ještě bylo třeba dojet električkou zas zpátky, tož jsme se rozhodli, že oblečení ušetříme a zaprasíme si rači přímo tělo, které pak v řece umyjem. Tož jsme šli jen do trička a do spoďárů (holt, overal nemám a aj kdybych měla, tak bych ho s sebou na semestr v Pitěru asi netahala :-D) a proplazili si ty chodby, které byly celkem spletité, takže jsme si pak rači stavěli z písku šipky, takže bacil měl marné obavy ;) Též to, co jsme potkali, byly jen také celkem blboďůry, takže jsme za chvílu zas vylezli na denní světlo. Tam jsme zjistili, že jsme v jeskyních chytli celkem hezký bronz aneb jak ušetřit za solárko ;)
Před vchodem do jeskyně bylo udělané ohniště a někdo tam nechal aj pytel zemáků, tak jsme neváhali a upekli si je v popelu, mňam.
Obědem jsme zas nabrali sil k dalšímu průzkumu, takže jsme opět přebrodili řeku (po několika locích slivovice za každou z navštívených jeskyň náš brodivý krok už zdaleka nebyl tak jistý jako předtím... :-D) a šli omrknou místo, kde se nám zdálo, že by tam mohla být též ňáká ďůra. A ono nic. Ale Stas měl ještě v paměti, že tam někde je i vodopád, tož jsme se vydali podél řeky k němu. A za chvílu jsme opravdu na jeden narazili. Ten vypadal fakt hezky, byl v takém kruhovém výklenku, moc se mi líbil. Ovšem Stas řekl, že to není ten, co měl na mysli, že je tam ještě jeden větší. Tož jsme se vydali na pouť za tím vodopádem, která byla delší než jsme čekali, ale tak byla jsem natěšená na velký krásný vodopád, tak jsem nijak neskuhrala. Ale klidně jsem mohla, bo to, co je jako vodopád zmiňované aj na wikipedii, byl jen jakýsi splav, menší než ten na Ohradě! Tož trošku zklamaná jsem k němu sedla a pozorovali jsme rybáře.
Ale odmyslím-li si zklamání z vodopádu, byl výlet naprosto parádní, bo jsem konečně vypadla do opravdové, místy dokonce divoké přírody, skoro bych tam aj zapomněla, že jsu kdesi v Rusku a je to jen chvilkové vypadnutí z obrovského města. A mám na kontě ruské jeskyně, tož doufám, že mě Jožka (to je vsetínský jeskyňář, se kterým jsem lezla do jeskyň v Rumunsku, Rakousku a na Kubě) pochválí ;)

a fotky z výletu zde: http://hani4.rajce.idnes.cz/sablino/

Arktické a antarktické museum

2009-05-31T05:46:00.000-07:00

Sice jsem chtěla celý dnešní den posvětit psaní referátu (o diplomce, kterou zatím nepíšu, přičemž právě tento referát má být důkazem, že píšu), ale tak potřebovala jsem se i trochu provětrat, a hlavně, jak mi paří slunko do oken, tak je na pokoji k zdechnutí, tož jsem se vydala ochladit do Musea Arktidy a Antarktidy (pravda, mým hlavním cílem byl Dostojevského byt, ale to by tak nevyznělo ;). A též další museum, které doma nemáme ;)
U pokladny se mi zadařilo přesvědčit paní, ať mi dá lístek zadáča, když jsem teda ten student University kultury (pravda, dala mi ho až po té, co ji to potvrdila starší a zkušenější pracovnice), tak jsem ušetřené peníze investovala do povolení na focení, ať z toho též něco máte (http://hani4.rajce.idnes.cz/museumAA/) ;)
Zajímavé je určitě to, že museum je v bývalém kostele (šak víte, jak se socialistické vlády stavějí k náboženství, že). Expozice jsou umístěny ve dvou patrech a bohužel od doby, kdy museum navštívil Dan, se pár věcí změnilo, takže jsem marně hledala chirurgické nástroje, kterými se jeden z účastníků výprav sám operoval. Taky už tam není expozice o tom, jak sovětská vláda "zlepšovala" život arktických národů. Ale furt tam je spousta vycpaných zvířat a hlavně spousta nástrojů, s jejichž pomocí se zkoumaly ony kouty Země. Taky tam je kožený stan, jaký používaly sovětské expedice v letech 1937-1938 a model boudy z roku 1954. Též tam je oblečení, spousta fotografií a vyznamenání a spousta slov o tom, čeho všeho CCCP dostihl v oblasti "dobývání severu". Tož jako celkem zajímavé a když už jsem byla poblíž (Dostojevského byt je za rohem), tak proč to neomrknout, že ;)

Strange fruit

2009-05-30T13:11:00.000-07:00

Tím, že jsem v Pitěru, jsem dneska přišla o "megakoncert" Vaška a Evy na Řípu, ale abych si to vynahradila, vyrazila jsem na Palácové náměstí, kde též byla kupa lidí, která slavila Den města. Při té příležitosti tam byla různá vystoupení, jak divadel, tak kapel. A rozhodně to stálo za to. Nezbývá než napsat: "Kam se hrabou Vašek a Eva na australské divadlo Strange fruit!" Ostatně, přesvědčte se sami.

A fotky z dnešní akce zde (bylo tam více dobrých věcí, ale "divné ovoce" /Rusové to překládali, ovšem samo, že ne do češtiny/ bylo prostě největší mazec): http://hani4.rajce.idnes.cz/strange_fruit/

10 let Pro Arte

2009-05-30T00:37:00.000-07:00

V Pitěru naštěstí neprobíhají jen akce typu "mačkání se v metru" (ten minulý zážitek byl prostě natolik silný, že jsem se o něj v sámi podělila, nebudu přece svým čtenářům zamlčovat jak to tu chodí, (i když pro úplnou představu si sem musíte zajet a ňákou dobu tu pobýt), ale jelikož je Pitěr kulturní stolicí Ruska, často se tu odehrávají nejrůznější umělecké akce. (Vůbec mi přinde, že dosud jsem nežila tak intensivním kulturním životem jako zde.) Navíc byl teďkonc "Den města", takže těch akcí tento víkend bude víc. Tak včera to byla například akce u příležitosti 10letého výročí uměleckého fondu Pro Arte v Petropavloské pevnosti (o které napíšu někdy jindy, ještě jsem ji nestihla projít celou).
Tento fond podporuje nejrůznější umělecké akce a v pevnosti jsem měla možnost se sezámit se současným ruským vizuálním uměním (tj. videoartem a filmem), hudbou, performance. Tož bylo to rozhodně zajímavé. Např. video pod názvem "колыбелька", představovalo "dětskou noční můru" - obrovské ruky třesoucí barevnýma chrastítkama s tupými výrazy, které nás rozveselují a upokojují šerednou ukolébavkou. Přitom není důležité, kolik je nám let - zásoba "hraček" současné masmediální kultury a reklamy je neméně strašný a pustý (ten výklad, stejně jako výklad toho dalšího, mám z papíru, co jsem tam dostala).
Zajímavá byla i performance "Ztráta paměti", která probíhala na písečné pláži u Něvy. V písku byl položený vzkaz dvou umělců, kteří svou performance i uvedli. Svým vystoupením se chtěli vyjádřit k jednomu z globálních témat současnosti - ztrátě paměti. Současná společnost se podle nich zřekla minulého i budoucího ve prospěch aktuálního, následkem čehož se ocitla v jakémsi časoprostoru, ve kterém jakoby není místo ani pro násilí, ani bolest, ani ponížení. Ovšem traumata se neméně hromadí a nejsou nijak řešena.
Jeden z tvůrců - Xenia Peretruchová vyzvala diváky, aby se zapojili aktivně do jejich tvorby - do písku byly zapíchnuté větvičky, které byly určeny k tomu, abychom s jejich pomocí zapsali do písku to, co nechceme zapomenout. Mezitím druhý z tvůrců - Jakov Každan demonstroval mizení paměti tím, že chodil po pláži a za sebou táhl plechový válec, čímž zahlazoval stopy v písku, které tam lidé zanechali.
Ovšem nejvíc se mi líbila performance "Bodies in urban spaces". V této performance skupina lidí v barevném oblečení představoali "živé sochy", které se ovšem rychle přemisťovaly a trasnformovaly, pouze na okamžik strnuvší v nějaké póze v intervenci s prvky okolní architektury. Zaplňovali svými těly nejrůznější výklenky, otvory, prolákliny. Bylo to rozhodně působivé, šak se podivte sami:http://hani4.rajce.net/pro_arte

Zážitek dnešního dne

2009-05-27T09:00:00.000-07:00

V místním metru je zvykem, že v době, kdy je tam největší nával, se na Něvském prospektu, kde nasedá a vysedá nejvíc lidí, v jednom z vlezů zavře vchod a v druhém zas východ (současně). Nevím, jaký to má smysl, ale zkusím se na to zeptat (vůbec se tu chci místních zeptat na víc věcí - např. dneska mě v Puškinově bytě napadla otázka, proč je v ruštině cena za focení 100 rublů a za natáčení na video 200 a v angličtině 3x tolik. Taky by mě zajímalo, jaký smysl mají paní v každém pokoji, ale to jsme zas u těch umělě vytvářených pracovních míst, že). Asi prostě taková zkouška nervů. Možná má tento fígl s metrem prostě místní vychovávat a udržovat v té jejich poslušnosti, smířenosti, "davovosti" a letargii. Ale místní si to nechají líbit, oni jsou vůbec se vším smíření. Proto to tu chodí tak, jak to tu chodí. Už tu na to dost nadávám. Nechci působit jak xenofob, já se jejich situaci snažím pochopit, snažím se pochopit příčiny, které za to mohou, ale to neznamená, že se s tím špatným, co tu je, smířím (jako místní). Protože se špatným bychom se smiřovat neměli. Bohužel jediné, co můžu udělat, je to, že si furt v hlavě opakuju jako nějakou mantru větu, kterou používal Hančin tata, když se potkal s ňákým debilem ("Běž do p..."). Ale dnes jsem se pustila i do jedné malinké akce, ale k tomu se dostanu později, nějak jsem odbočila od toho metra.
No, takže dneska od 18 do 19 měl vlez na kanálu toho, co jí hřiby, zavřený vchod, tak nejdřív jsem zauvažovala o cestě autobusem, ale ten jsem už před nějakou dobou zcela zavrhla (kdo opakovaně zažil, tak pochopí), tak jsem se vydala do vlezu na Michajlovské ulici. Tož tam bylo dost narváno a já udělala nerozvážné rozhodnutí tam také vlézt. Šlo o rozhodnutí nezvratné, protože jak už jsem se jednou dostala do toho davu, nebylo úniku a dav mě donesl až k eskalátorům. Cestou jsem na únik zoufale myslela, protože se nedalo moc dýchat a má intimní zóna byla narušována ze všech stran (což tu ovšem není nic neobvyklého, bohužel). Cesty zpět nebylo, protože ve vlezu na Michajlovské ulici byl pro změnu zavřený východ. Naštěstí se pak objevil "únik stranou" a osvobodiv se z davu, sedla jsem si ke zdi a přes plastovou ohradu pozorovala, co se děje za ní. Protože já se toho účastnit nemusím! Hlavně tu člověk nesmí zapomenout na to, co je jeho právem - možnost výběru. A tak jsem si vybrala, že rači budu hodinu jen tak sedět v metru a čekat, až se to trochu uvolní, než abych se účastnila toho "úžasu" (to je z ruštiny, abych předešla nějakým nedorozuměním, znamená to "hrůza", "děs", "úděs" apod.). Tož to byl fakt mazec. Představte si dav lidí, tělo na tělo, jak se prostě mechanicky, bezmyšlenkově a smířeně účastní všeobecného pohybu vpřed. Jako zvěř hnaná na jatka. Občas tento masový pohyb vyrušil opodál stojící příslušník, který z davu vytáhl nějakou dvojici, vůbec netuším, čeho se mohli dopustit, protože v tom masovém pohybu nebylo moc prostoru na nějakou samostatnou cílenou akci, ale příslušník jim ukazoval nějakou vyhlášku a bral od nich pokuty. Prostě ta místní pruda.
K 19 hodině začal dav trochu řídnout, tak aby si lidé náhodou neužívali trošku svobodného prostoru, příslušník zavřel jeden z eskalátorů, takže před zbývajícími dvěma se opět vytvořila ta jednolitá masa těl. Aspoň, že za chvíli začal tento eskalátor jezdit naopak, což znamenalo, že se tento vlez "načal rabotať i na východ". Řekla jsem si, že poté, co vylezou první lidi, že se teda odhodlám a vlezu do toho metra, už tam přece jen bylo podstatně méně lidí (ale furt dost, tu si osobního prostoru moc neužijete). A jak si tak jedu po eskalátoru a blížím se k jeho konci, vidím, jak nějací lidé, očividně neznalí turisté, natáčí na video, jak jede eskalátor nahoru. Tu se v metru nesmí fotit, natož pak natáčet. A taky vidím, jak soudružka v kabince u ekalátoru volá příslušníkovi nahoře, ať si je pak pěkně odchytne a pokutuje je. Tak jsem neváhala a její úmysly ji zkazila a poradila jsem tomuto španělskému páru, ať vyjde druhým vchodem. Tak to byla má malá akce ;)
A tu je malá ukázka toho, jak to dneska probíhalo. Snad si díky množství a frekvence lidí dokážete představit i to, co tomu předcházelo - tu obrovskou masu lidí před turnikety.

a tady ještě jedno dřívější video, takhle to vypadá v metru "normálně", tj,. když "rabotaet vchod i vychod". Připomnělo mi to Metropolis. A o metru psala i Míša, tak si to přečtěte: http://wolvesinthestreets.blogspot.com/2008/12/mezitm.html

A jinak jsem dneska dala svou poslední zkoušku a včera jsem se naposled potkala s bacilem, tož dobré! A náladu mi na Čornoj rečke taky spravil příjemný pán na vrátnici na kolejích a taky pán, co ochotně pomáhal slepci v metru, přece jen se tu najde i pár výjimek z toho všeobecného přístupu k druhým lidem ("v paži").
Též jsem dneska byla na děkanátu a ptala jsem se, jak moc před odletem musím přijít něco vyřizovat, tož se proděkanka rozhodla, že jeden papír mi může dát už teďka - abych mohla odjet, musím mít asi 6 razítek (od knihoven a z kolejí - tam musím ovšem nejdřív umýt okna..)
A taky jsem si vzpomněla, jak předtím, než jsme sem jely, Míša našla nějaký blog, kde ta holka, co tu byla, psala, jak je to tu všecko hrozné, tak jsme si říkaly, že to bude asi nějaká kráva, co se na všecko dívá tak negativně; ať si nestěžuje, když tu chtěla jet. Ale už jí úplně chápu.

Onehdá se mě někdo ptal na ty medvědy na ulici, tak tu máte jednoho dnešního:

Cesta na severovýchod: Návrat do vlasti

2009-05-23T08:57:00.000-07:00

Vše jde hladce – včera jsme si domluvili dřívější snídani, dóčka dorazila – s úsměvem a bez řečí dostává snídani také. Vysvětluje nám, že pili vermut a ten má přes 12% - podle toho se zřejmě rozlišuje zakázanost. Na moje „Fuj, vermut, že se nestydíš!“ mi Máša připomíná Šumavské bylinné našeho mládí a dcera ujišťuje, že ona to v podstatě nepila, protože jí to opravdu nechutná. A kamaráda pustili za slušnou cenu, vydržel s nervama, až se sešla nechuť policajta psát protokol a kamarádova obava, že by v databázi mohli zjistit, že uniká vojně. Taxík přijíždí přesně. Loučíme se se zřítelnicí našich ok. Taxík má taxametr a jede opravdu nejkratší trasou, takže výsledná cena je taková, jak domluveno. Dostává slušný tringelt ze zbývajících papírků. Na letišti jsme: 6x ukazovali pas, 4x elektronickou letenku, o které Máša tvrdila, že ji mám zahodit, a 2x procházíme bezpečnostní kontrolou a rámem, z toho 1x zutí (chudáci personál). V baru utrácíme poslední rubly. Letíme boeingem a s ruskou posádkou. Záchod čistý a nevcucl nás. Let klidný stejně jako přistání. Průchod pasovou kontrolou s usměvavým policajtem: Tady něco nového? Ne. Váš ministr stejný? Bohužel. A jsme doma. Zavazadla taky. Dojímá nás většina ruských spolucestujících, kteří stále drží pasy pro nějakou další kontrolu – a ono nic.
Stálo za to vidět dceru. Stálo za to vidět Ermitáž a Petrohradské centrum (S tím Carským selem se příště nevobtěžujou). Stálo by za to vidět v Petrohradě leccos – ale na to tam máme zřítelnici. Bylo poučné vidět, kam už zase možná směřujeme.
VB (Vovka Bogumilovič)

Cesta na severovýchod: Ermitáž

2009-05-21T06:04:00.000-07:00

Na vrchol našeho výletu jsme se předem zodpovědně připravovali – již při první velké pěší pragulce městem jsme v dómě knígy po pečlivém výběru (včetně jazykového) zakoupili průvodce „Ermitáž – šag za šágom“ (smutně a se studem přiznávám, že to nebylo „The Hermitage step by step“) s doporučenou jednodenní trasou a hojnými obrázky a přitom příručního formátu. Pravda, ruské přepisy jmen si občas musíte říct nahlas, abyste věděli, o koho jde. Také dceřin průvodce (Dan Richardson) věnuje Ermitáži velkou pozornost a obsahuje spoustu cenných doporučení včetně mapek, a tak jsem jí ho zabavil. Doporučená trasa na jeden den se shodovala s ruským doporučeným maršrútem, tak jsme se jí pak zhruba drželi, odpovídala totiž našim zájmům. Po dlouhých světlých večerech jsme tedy studovali. Večery jsou světlé, protože časový posun dvou hodin (moskevský čas) neodpovídá geograficky – zeměpisné délce. Nevím, jestli jde o moskevský centralismus nebo o chytrý marketingový tah petrohradců – aby mohli lákat turisty na bělije noči. Ty pravé, způsobené dosti severní šířkou, mají přijít až v červnu, ale my jsme je měli už teď – rušný prospekt pulzoval celou noc, proti nám byl navíc hotel a kasíno s neóny – okna však měla závěsy a perfektně – i hlukově těsnila. Okna taky měla jemné sítě – v Petrohradě, přátelé cestovatelé, je totiž osm měsíců kosa, a když se trochu oteplí, tak spousty komárů. On to totiž postavil v bažinách, ten Pjótr – a neklesá to jen díky napěchovaným desetitisícům mužiků pod základy města. Po celý rok je tu samozřejmě smog – a hlavně jemný prach, který s pomocí větru proniká všude – to jsme si tak ve městě třeba říkali, proč skřípeme zubama, a byl to von. Voda po vyprání oblečení byla taky charakteristická.
Sraz s dóčkoj jsme měli pod sloupem na Palácovém náměstí. Už nás čekala (šestá až desátá vpravo od sloupu).

Po již popsané zkušenosti z chrámu jsme si hrdě koupili plnotučné lístky včetně lísku na fotografování, což nám dcéra rozmlouvala, že se to nekontroluje – taky, že ne – ale měl jsem klid, že mne nevyvedou. Už mne vyvedli třeba z Vyšebrodského kláštera, ale to by byla jiná historie. Na Ermitáži je bezva, že je nádherná (hlavně exponáty), ale není vám líto, když ji opouštíte. Nachodili jsme po ní tak 8 – 10 km a ke konci jsme byli už hodně orientovaní na východ (exit). Systém schodišť (těch prostupných pro návštěvníky) a sálů je důmyslný – někudy musíte projít i 3x a abyste sestoupili o jedno patro, musíte třeba nejdřív o jedno vystoupat. Jde o komplex několika pospojovaných budov – ovšem ne v každé etáži. Dozorkyně v sálech se podobaly těm v Jekatěrinském paláci – nevědí nebo nechtějí povědět a tvrdí něco jiného než ukazuje mapa (naštěstí jsme se drželi mapy). Ale jsou i světlé výjimky, příjemně lidsky např. působila paní, která popsala cestu „přes několik sálů a u Fan Dajka doleva“. Ale hlavně, že jsme poctivě předem studovali příručky, takže naše dóčka, která tam už byla několikrát, hleděla, jak se orientujeme v prostoru i umění. Např. jsme měli nacvičeno porovnání různých „Snímání z kříže“ (Rembrandt, Rubens…), když jsou tady ty Velikonoce. Pak nám samozřejmě žrala i suverénně pronesené nesmysly. Ale Toulouse-Lautreca Máši nesežrala (ta tvrdila, že to je T-L a jinou signaturu vysvětlovala pozdější změnou jména), stejně jako dataci arménských křesťanských památek do druhého století před naším letopočtem. O exponátech se nemá cenu rozepisovat, hlavně člověk nesmí otupět – musí se hlídat, aby tam nechodil jako kolem šuntů v hypermarketu. A na to slouží právě předem stanovené cíle – cestou k nim jdete stejně kolem spousty dalších, které vás zaujmou. Zážitek, kdy jsme seděli v sále a kolem nějakejch třicet čtyřicet Picassů (včetně keramiky), ten budeme vstřebávat ještě dlouho. Co nás mrzí, že byla zavřena sibiřská archeologická sbírka (v permafrostu se zachovali nejen mamuti), však dostala dóčka úkol dokumentovat později. Koupili jsme si DVD za pětset (dali jsme při výběru na radu mladého prodavače – a udělali jsme dobře, jak se doma ukázalo), takže spolu s hojnou rodinnou fotodokumentací si máme čím připomínat vystavené skvosty.
Když jsme odpoledne vyklopýtali z Ermitáže na Palácové náměstí, kde fučelo od Něvy, měli jsme jediný zájem – do tepla najíst, napít. Pak jsme ze zařízení opatrně vylezli, fučelo čím dál tím víc. Takže Jehla admirality a Mjadnyj vsádnik – tam od Něvy táhlo hodně, tudíž jsme vzdali nábřeží a Vasiljevskij ostrov. Chrám sv. Izáka je impozantní – a Hanča už tam byla i na kupoli – takže návštěvu (za vstupné) vypouštíme a směřujeme k domovu. Jdeme kolem hotelu, kde v pětadvacátým našli podřezaného Jesenina - hotel je dodnes hotel a šeptanda je dodnes stejná - praví, že básníkovi někdo pomohl. Nejspíš to byli učitelé těch, co pomohli vyskočit Janu Masarykovi. Vytyčuji úkol dojít na Senné náměstí – tam a v okolí žil Dostojevskij a odehrává se tam Zločin a trest. Na náměstí si dáváme pirožky a lezem do metra (dcera dostává další úkol – po stopách D.). V metru jsme ušli skoro víc než bychom šli k hotelu po ulicích, ale je tam teplo. Po výstupu honem do kavárny, a pak už jen koupit jikry a šumivé. Na pokoji po přípitku na zdraví Kyrila řešíme zítřejší ranní přesun na letiště s kufry plnými knih místo suvenýrů. Varianta A – doveze nás tam ruský přítel, už má moskvič z opravny a udělá to rád. Varianta B – kousek do metra a pak maršrůtkou. Dcera odchází za kamarádem upřesnit variantu A. Já jdu radši do recepce domluvit variantu C - taxi. Logická, nejen ve zdejších poměrech, je otázka po ceně, ochotný recepční to vyřizuje, cena je příznivá, domluveno. Pak volá dóčka, že přítele zatkla milice, ale že ho určitě pustí, až usmlouvá úplatek na přijatelnou výši. (Pili na veřejnosti). Uklidňujeme dceru variantou C, zapisujeme do deníku a jdem spát.

Moskva

2009-05-18T22:45:00.000-07:00

Tož měla jsem s kým jet (Hanka), měla jsem kde spát (tímto bych ráda ještě jednou poděkovala Liborovi H.), tož jsem se tam též vypravila.
Naše cesta začala úspěšně tím, že jsme ňák špatně odhadly lůžkoviny, takže jsme místo matračky spaly na dece a přikryly jsme se jen povlečením (což vzhledem k nevětranému vlaku vůbec nevadilo) :-D Ale jinak ruské lůžkové vozy v klidu, jak to nejsou kupéčka, ale otevřený vagon, tož si člověk připadá těm lidem tak ňák blíž, byla to pohodinda, v noci klid (poté, co jsem odhalila, jak vypnout řvoucí radio /něco jako ruská Evropa2.../), takže když nás ráno paní průvodčí budila, že se blíží naše cílová stanice (buzení typu: "za x minut zavíráme záchody" bylo až na zpáteční cestě), měla jsem aj celkem problém se probrat. Leč, Moskva čekala.
Opustily jsme co nejdřív nádraží plné povalujících se socek a vydaly se na VDNCH (tip Hančiny spolubydlící, že to určo bude otevřené a je tam na co se podívat). Areál tohoto moskevského výstaviště byl sice otevřeny, leč žádný z pavilonu ještě ne. Tož jsme to omrkly, posnídaly a vydaly se do Kremlu, kde jsme měly sraz s Hančinou spolužačkou ze střední Markétou, která si návštěvu Kremlu šetřila až na to, jak tam pude s náma. Cestou jsme omrkly Rudé náměstí, kde je např. Leninovo mausoleum (o němž jsme se shodly, že ho navštívit nemusíme), luxusní obchoďák GUM (stejné rozhodnutí jako u mausolea), chrám Vasilije Blaženého (stejné rozhodnutí jako u GUMu) - jehož staviteli se Ivan Hrozný odvděčil tím, že mu vypích oči, aby nemohl už nemohl postavit nic lepšího. No, a pak už dále na sraz s Markétou. Nakonec jsme se našly, koupily si lístek do Kremlu, šli asi 500 m k bráně, ovšem u vstupu nás poslal hlídač zas pěkně zpátky ke kase, abychom si tam nechaly batohy (též nám to mohly říct u té kasy, že) a pak zas zpět a konečně dovnitř. Kreml je asi nejznámější moskevská památka a na jeho území je několik kostelů a paláců, sídlo ruské vlády a ještě ňáké další památky jako třeba car-puška (dělo největší ráže na světě) či zvon car (nějvětší zvon na světě). Z kostelů jsme navštívily Archangelskij sobor (ty další zajímavé byly zavřené, takže toho Andreje Rjubleva prostě asi neuvidím), kde jsou pohřbení někteří ruští panovníci, jako třeba Ivan Hrozný (jehož hrobka je ovšem až za oltářem). Tož a pak jsme se vydaly omrknout Oruženuju palatu alias nejstarší museum Ruska, kde můžete vidět např. trůn Ivana Hrozného, Monomachovu čapku, kterou byli korunováni carové; svatební roucho Kateřiny Veliké, brnění Borise Godunova a spoustu carského a církevního bohatství. Řekla bych, že život na carském dvoře lezl celkem do peněz, ale zas tam byly asi fakt dobré večírky.
V Kremlu nám celkem vyhládlo, tak jsme se vydaly do mnou dlouho očekávaného Českého domu, že si tam dáme ňáké dobré české jídlo, leč pivnice, kam jsme chtěly jít, byla otevřená jen mezi 12 a 14 a pak až po 18 (to abyste věděli, kdybyste tam mířili. Ale o patro výš je otevřené furt a Libor H. říkal, že ceny tam jsou stejné, ač to vypadá luxusněji), takže jsme se musely spokojit jen s kartoškou kroškou alias opečeným zemákem, který se rozřízne a do toho si něco dáte. Pak jsme chtěly navštívit Museum Majakovského, ale to se otevíralo až v 19 na Musejní noc. Tož plány toho dne nám tak úplně nevyšly, tož jsme to zabalily a vydali se směrem k "Liberci", kde jsme nocovaly.
Další den jsme měly v plánu dům Tolstého, který byl pro změnu zavřen (kvůli musejní noci). Naštěstí další z plánovaných památek - Novoděvičij monastyr, nebyl zas tak daleko, tak jsme šly tam. Je tam totiž pohřbeno pár významných Rusů, mezi nimi spisovatelé Čechov, Gogol a Bulgakov. Našim dalším plánem bylo pak museum dalšího spisovatele, tentokrát Lermontova na Arbatu (který jsme si též prošly, jak starý, tak nový), které jsme ovšem nenašly, zato jsme potkaly museum Gogola, tak jsme šly tam (když teda studujem tu ruskou filologii), tož dobré a hlavně jsme pak Gogola potkaly v metru (stejně jako Tolstého další den na ulici) ;)
Též jsme byly ještě v Chrámu Krista Spasitele, což je chrám se zajímavým osudem - byl postavený na památku vlastenecké války 1812, vysvěcen 1883. Ovšem ňák se nezalíbil Stalinovi, který ho nechal v roce 1931 vyhodit do povětří. Chruščov pak na jeho místě postavil bazén. Po skončení sovětské epochy se moskevští podnikatelé složili a chrám byl roku 1997 postaven znovu.
Jinak, dalo by se říct, že o víkendu je na ulicích Moskvy i v metru mnohem míň lidí než v Pitěru, což bylo příjemné. Ovšem pondělní ranní jízda metrem stála za to. Jinak jsou v moskevském metru kratší eskalátory než v pitěrském a jezdijou tam, až na výjimky, starší vagony než v Pitěru.
Poslední den jsme zahájily domem Tolstého, který na rozdíl od včerejška byl otevřen a navíc zadáča (kvůli musejnímu dnu). Tož dobré, si vůbec nežil špatně a být třeba guvernantkou v tom jejich domě byla též celkem výhra. Před návštěvou dalšího spisovatelského musea (Majakovského) jsme ještě omrkly Izmajlovskij rynok se suvenýry (něco bylo levnější než v Pitěru, ceny druhého naopak šíleně přemrštěné a prodavači na nás od začátku spustili anglicky, ač jsme s nimi razgavarivaly pa-ruski). A pak hurá do Majakovského musea. Tož to bylo dobré, expozice byla fakt zajímavě udělaná, ale to se podivte sami: http://hani4.rajce.idnes.cz/moskva/ Museum je pro studenty ruských škol zadarmo prý furt, zato jsme při příležitosti musejního dne řekly (jako správní Češi) o podarok, takže jestli jste někdo Majakovského fanoušek, klidně vám něco věnuju ;) A museum mělo ještě jednu výhodu - nebylo příliš daleko (v Pitěru se dá spousta památek obejít pěšky, ne tak v Moskvě, tam je všechno dost daleko od sebe) od Českého domu. Ano, závěrem výletu byla dlouho očekávaná chvíle - plzeň a svíčková. A pak ještě plzeň a utopenec. :) Mňam.

Cesta na severovýchod: Ekskúrzija v Carskoje sjelo

2009-05-15T04:13:00.000-07:00

Večer jedu na pár dní do Moskvy, tak si zatím přečtěte pokračování tatových zápisků (i když beztak to nestíháte číst ani tak, ale třeba někdo jo). Jinak bych ráda podotkla, že ač půlka května, tak až na pár světlých teplných slunečných dnů v minulých 2 týdnech je tu furt zima jak v Rusku, dneska bylo +2. Možná cestou do práce knihovnice zamrzla, bo ač má být otevřeno od 9, tak i o půl 10 jsem se tam snažila marně dostat, to jsou ty místní služby, no, škoda mluvit. Ale našlo by se i pár výjimek potvrzujících pravidlo - např. ruské dráhy, narozdíl od těch Českých, jezdíjou na čas (tož doufám, že jsem to teď nezakřikla a do té Moskvy fakt dojedem a zpátky též).

Začínáme přípravou na výlet – průvodce, mapy, müsli tyčinky a pití. Zakoupili jsme včera na radu dóčky pětilitrový barel vody – je to o několik rublů výhodnější. Při přelévání do cestovní lahve bez trychtýře jsme dost vyžbryndali a na závěr se urvalo plastové poutko, barel spadl a asi polovina vody vystříkla – rázem vyšla voda dráž, než kdybychom ji kupovali v půllitrových lahvičkách. Místo, kam jedeme, se původně jmenovalo Carskoje sjelo (si tam udělali letní byt), pak Dětskoje sjelo (po revoluci tam dali velmi potřebné sirotčince, ale carští sirotci to už nebyli – žádní nezbyli), pak Puškin (ke stému výročí – von tam chodil do lycea a dle sochy v parku to musel bejt pěknej floutek.) No a teď se městečko jmenuje Puškin a komplex paláců je Carské selo. Jede tam historicky nejstarší železnice v Rusku – to si nemůžeme nechat ujít – a Vitebské nádraží je jen kousek po našem (mém) prospěktu (cca 2 km). Nádraží a metro se tu ovšem nesmí fotografovat! Je to honosná budova se zdobenými vraty – ale tudy se tam nevstupuje. Obcházíme, obcházíme, až vidíme „modernější“ přístavek, kde je nenápadně označený vlez. Dle jízdního řádu to za chvilku jede. Ve dveřích muž s placatou čepicí pravil, že vlaky nejedou, je těchničeskij pěreryv. Hned odhaduji, že jde o taxíkářskou fintu. Je ovšem dobře promakaná, protože i pokladní beze slova nastrkuje tabuli s anglickým nápisem, že zrovna nejezděj. Taxikář nabízí, že slabé dva tisíce nás tam hodí, čemuž se hlasitě smějeme, protože máme plán B. Postupně slevnil až na dvanáctset a šel by ještě níž, protože jsme byli tvrdí jako žula. Jdem na metro (hned vedle), jedeme na Moskevskou a rovnou u výlezu stojí maršrutka s tím správným nápisem, lezem do ní a musíme chvilku počkat, než nasbírá ještě nějaké lidi a už si to frčíme za nějakejch sto za všechny tři.
Je to kolem letiště ještě dál, rovinou, kolem zemljanek – bohužel jsem je nestačil vyfotit, byly to asi nějaké zemljankové garáže podle širších vrátek. Možná ale, že to bylo něco podobného jako moravské búdy, ale víno v nich určitě nepili. Vypadaly taky už opuštěně, z plechových komínků drnových střech se nekouřilo. Pak za chvíli nejdřív Puškin a už jsme u paláců a vystupujeme. Zjišťujeme, že jsme začali Alexandrovským – je velmi omšelý a opuštěný, i když tam parkují auta - doslova tam „pagíbla sabaka“– na trávníčku to světlejší

Chvilku guljáme v párkje kolem zamrzlého jezírka a rychle jdeme o palác dál kolem již zmíněného klasika. Jekatěrinskij dvarjec je udržován a navštěvován, čeká se venku asi hodinová fronta – četní dozorci pouští jen definované skupinky (Jedna malá byla definovaná předběhnutím za úplatek). Tam pes nechcíp – ale dlouho mu to už trvat nebude.

Vevnitř je teplo, nutno odložit v šatně – abyste nekradli v kómnatě jantar do baťohů a kapes svrchníků! – a jsou tam čisté záchody, na jiné jsme za celý pobyt ani nenarazili, což je ovšem petrohradský a hlavně turistický klam. Dle ruských přátel dóčky je jinde spíš standardem, že jdete na záchod a zvracíte tam, i když váš původní záměr byl jiný – prostě, jak říkáme my estéti eufemisticky, začnete z opačného konce. (ale ne, to byla Hančina zkušenost z Číny – pozn. dóčki) Kateřinský palác je barokní – ale nepředstavujte si české baroko! Byzantinský manýrismus a ornamentalismus pořád na jedno brdo, povrchní, bez duchovního náboje – promiňte, jsem asi zaujatý estét, jak už jsme si řekli u hajzlové problematiky. Hlavně to asi špatně chápu. Středoevropana pobaví, když průvodkyně tajemným hlasem povídá, že uvidíme drahocennou a prastarou památku – a ono jde o křeslo z 18. století, nástěnné malby jsou třeba z 19. století…. Asi nebyla ve znojemské rotundě, například. Ale plesy a radovánky se šampaňským, kaviárem a baletkama tam mohly být dobré. Soukromý život Kateřiny Veliké taky stojí za to, doučte se to. Naše Marie Terezie byla proti ní světice! Však se neměly rády.

V jantarovém pokoji se nesmí fotit (obrázek vpravo) i když to není ten původní. Kde je ten původní (panely s jantarovou výzdobou se snažili odvézt Němci na konci války) – na to je asi pět legend. V každé místnosti je nejméně jedna dozorkyně, což není nic výjimečného ani v jiných zemích. Zde bohužel 70 – 80% z nich vypadá tak, jak si představuju domovní důvěrnici z padesátých let a taky tam nejsou od toho, aby podávaly informace návštěvníkům. Ten zbytek je naštěstí opačný pól (a třeba v Ermitáži i ve větším procentu). Díky mnoha zrcadlům vás snadno odhalí, když fotíte, kde se nesmí – naštěstí byli tací, kteří rafinovaně fotili s bleskem, takže já jsem unikl. To hojné zlato všude, to není pravé – ověřeno na odloupnutých místech (dřevo a „pozlacená“ sádra). Mohli bychom tématicky říci - Potěmkinovo zlato. Byl jedním z mnoha milenců Velké Katky – měla ho ráda, protože ji dokázal předvést Rusko z té lepší stránky, zejména na venkově. (Ale ten křižník, co se po něm pak jmenoval, ten normálně plul, nerozmočil se a vydržel i vzpouru!) Je klidně možné, že replika jantarového pokoje je z jantaru; psáno v průvodci (Dan), že to různě mazali medem, namáčeli do vína a zapékali, aby dosáhli původních barev. Dám vám větší detail.

Venku si krátce prohlížíme park – zatím nikde žádný zelený lísteček, jehličnany – asi túje- jsou ještě zabaleny v pytlích, některá jezírka jsou vypuštěná a za největším, zamrzlým, je jako v Lednici mešita s minaretem, muezína však neslyšet. Zato všudypřítomná meluzína nás žene z parku. Zbývá ještě nalézt dům, ve kterém bydlel Daniil Charms, oblíbenec naší dcery. Byl to undergroundový sovětský spisovatel první poloviny 20.století a určitě jste o něm v životě neslyšeli. Umřel, nechtě, ve čtyřicátých letech a ve vlaku cestou – hádejte kam? ( G a S je správně – gulag, Sibiř)/ale ne, do vlaku to nestih. Zemřel ve vězeňské nemocnici/. Dům dle čp. snadno nalezen, zdokumentován. Míříme přes městečko k poměrně vzdálenému nádraží. Cestou ve výkladu vidíme důkaz, že to tady s autorskými právy není zrovna žhavé. Ruský kocour Mikeš! Je tu i zachovaná starší městská architektura.

K nádraží ještě daleko, vstupujeme do omšelé restaurace, uvnitř zjišťujeme, že patina je možná umělecký záměr – chodí tam společnosti mladých lidí i klasiků a vaří se tam dobře. A celkem levně (pro nás), včetně v účtu započteného 10% spropitného – polévky, masové směsi v pitě, pečivo, čaje – dohromady za pětset. Když jsme dojedli, přišel tmavý pacholík se zakavkazskými rysy (Čjórnyj ajst, pravila dóčka), zřejmě patřil k managementu podniku, podle kontrolních pohledů a úcty obsluhy. Šel na záchod a pak hned šel do kuchyně asi kontrolně ochutnávat, třeba byl dnes poprvé. Možná si tam taky umyl ruce. Vědecky jsem selhal, zprávu o stavu záchodu nemohu podat, nešel jsem. Nasycení posílilo naše turistické odhodlání dojít těch několik věrst na nádr pěšky, ale jak jsme vyšli před restoran, hned maršrutka a zrovna ta správná – podlehli jsme svodu a nasedli. Cestou nás zastavili milicionáři, asi za předjíždění přes plnou čáru a vytlačení proudu protijedoucích vozidel mimo vozovku do stepi. Následovaly zajímavé tanečky – nejdřív několikeré obejití autobusku. Pak si přišel řidič pro šrajtofli a společně s milicionáři se vzdálil šikmo dozadu, téměř mimo dohled. Za chvilku se vrátil, lehce asi klel, žádný účet v ruce neměl ani nezahazoval. Další cesta proběhla hladce, na metro a po výlezu na Něvskij pr. – déšť přecházející ve sněžení. Zalezli jsme do kavárny – zákusky, kafe (co jsme kde pili – tak: preso výborné, základ je pikolo, když chcete větší, musíte si říct, a takové kapucínky jsem pil naposled na treku po Římě), maroženoje – prostě uvolněná odpolední chvilka. Když se živly uklidnily, nakoupili jsme nějaké jikry, máslo, veku, sýr a hurá vyzkoušet brutální Krym, který se od včerejška chladil v ledničce. Byl vynikající - jemné dlouhotrvající perlení, delikátní chuť…bylo by proto škoda dceři prakticky předvádět koktail medvěd (koňak do šampaňského, s vodkou je to lední medvěd), takže jen teorie - a koňak byl samostatně před (první pomoc po příchodu a spláchnout sladké před jikrama) a na závěr prosté petrohradské večeře. Dnes tedy byl důvod pietně vzpomenout Kyrila Alexejeviče.

Novgorod

2009-05-13T23:42:00.000-07:00

O Novgorodu už psala Míša, takže začněte jejím zápisem: http://wolvesinthestreets.blogspot.com/2008/10/novgorod.html Ovšem my jsme si do něj s Hankou udělaly 2 výlety, tudíž jsme viděly i něco víc, tak Míšu doplním ;)
Abyste se dostali do Novgorodu, musíte přežít čtyřhodinovou jízdu električkou s tvrdými sedadly, zimou a bez záchodů. Cestou vagony projde několik průvodčích (to jsou ta umělá pracovní místa, ale o tom někdy jindy) a mnoho povlakových (železniční varianta podomních) prodejců všeho možného. A když to všechno přežijete, vyplivne vás električka v nejstarším ruském městě (v září bude slavit 1150 let, proto se tu taky všechno opravuje a mnoho památek je schováno pod lešením).
Jak už jsem psala výše, prohlídku Novgorodu a okolí jsme si rozdělily do 2 dnů. První den jsme si daly na prohlédnutí Kremlu.
Stejně jako Míši se mi tam nejvíc líbil Sofijskij sobor, kde mimo jiných můžete vidět dřevěné ikony, což se vám hned tak někde nezadaří. Ikonám je věnována i jedna z expozic v místním museu, šak se mrkněte na fotky: http://hani4.rajce.idnes.cz/novgorod/ Dále v museum můžete vidět pěknou práci řezbářů a různé historické artefakty (např. tzv. gramoty - texty na březové kůře), je to rozhodně zajímavé a pokud jste student ruské školy, tak máte návštěvu (stejně jako ostatních památek v Novgorodu a okolí) zadarmo. Protože to byl náš jediný cíl prvního výletu, prohlédly jsme si v Kremlu co se dalo - musea, katedrálu, hodinovou věž, vylezly jsme na zvonici i na věž Kukui. Škoda, že spousta toho byla schována pod lešením, no.
Kreml nás ovšem dostatečně nevyčerpal, takže jsme se vydaly přesvědčit, zda měl Dan pravdu o tom, že na tržnici můžete koupit hezké suvenýry mnohem levnějc než v Pitěru. Jo, pravdu měl.

Cílem našeho druhého výletu bylo Museum dřevěné architektury kousek za městem. Tam se dostanete busem č. 7. A když budete mít štěstí, tak vás taky milá paní konduktorka bude cestou upozorňovat na různé zajímavosti, kolem kterých jedete. Taky nám poradila, ať jdem nejdřív do kláštera Jurjev a pak až do toho musea, že to budem mít líp po cestě. Tak jsme ji poslechly a šly nejdřív tam. Klášter Jurjev je jeden z původních 12 klášterů, které obklopovaly Novgorod. Založil ho v roce 1117 kníže Vsevolod. Jak píše Dan, v jeho srdci stojí katedrála sv. Jiří, jehož ikonostas prý osobně zničil Ivan Hrozný. A za 2. sv. války klášter prý využívala španělská fašitstická Modrá divize jako kasárna, tak se ani nedivím, že se opravuje.
Od kláštera je to kousek do Musea dřevěné architektury - to je takový ruský Rožnov pod Radhoštěm, takže se o něm víc rozepisovat nebudu, to si rači zajeďte do Rožnova, bo to máte blíž.
Nakonec jsme stihly omrknout i zbývající památky Novgorodu - kostely v oblasti, které se říká Jaroslavův dvůr, bo tam dřív stával palác Jaroslava Moudrého. Nejstarším z kostelů je katedrála sv. Mikuláše, kde prý kdysi bývala ikona, která Jaroslava zázračně vyléčila.
No, a to je asi tak vše, co se dá v Novgorodu vidět (to mi potvrdila i její obyvatelka). Pokud se tam chcete podívat, tak až za pár měsíců, bo až sundají ta lešení a opraví je, tak ty památky budou moc hezké.

Něco z ruské hudby

2009-05-12T12:04:00.000-07:00

Dneska jsem byla zas na koncertu v Politechnickém intitutu (kde, mimo jiných, studovali i někteří nositelé Nobelovek a taky ňácí významní komunisti) a přitom jsem si vzpomněla, že jsem onehdá slibovala reportáž z koncertu mého oblíbeného Grad-kvartetu. Dnešní koncert totiž dirigoval grad-kvartetovský hráč na akordeon, nebo borec mu dost podobný.
Začnu svýma oblíbencema - to jsou oni:

Jsou to absolventi University kultury, kde momentálně studuju, a laureáti několika cen (tu vůbec při každém koncertě vyjmenovávají jaká ocenění kdo dostal). Ovšem pro mě jsou zajímaví především nástroji, na které hrajou: v první řadě je to má oblíbená balalajka-kontrabas (na fotce to velké), pak hrajou na akordeon, a nakonec tam jsou dvě domry, v mých domovských (původně jsem chtěla napsat, že v našich, ale třeba by mě někdo špatně pochopil - teď jsem v JEJICH) zeměpisných šířkách se s tímto nástrojem asi často nesetkáte. Domra je něco jako balajka, akorát tohle je nástroj Tatarů a jim podobných. Tož prostě sestava zajímavá a hráli fakt dobře, škoda, že si je nemůžete též poslechnout. Zato si ale poslechněte ukázku z dnešního koncertu, bo to je celkem mazec:

Borec na videu totiž zpívá tzv. contre-tenorem, což je nejvyšší mužský hlas, který zní jako ženský. Prostě se o něm nedá říct, že "má koule".
Tož a jinak v sestavě orchestru "Perezvony" tam byly zas balalajky a domry, akordeon, balalajka-kontrabas, saxofon, příčná flétna a bicí, tož dobré. Hráli ruské klasické, jazzové a národní písně, bylo to v provedení těchto instrumentů fakt dost zajímavé. A hlavně tyto koncerty máme jako studenti spolu s tzv. "blokádníky" (lidi, co přežili blokádu Leningradu) zadáča ;)

Nevím, kolik je vás fanoušků do folkloru, ale věřte, že o ruské populární hudbě reportáž psát nebudu, bo to jsou strašné sračky. A ani na tom SKIFu mě nic moc nezaujalo, ovšem v nedělu jsem byla na koncertě Ladytron, kteří měli ruskou předkapelu Gender ID, a ta byla jako fakt dobrá (teda mně se líbila - jako hudba, image zas tak ne). Ale posuďte sami, na jejich stránkách (v angličtině) je i něco ke stažení: http://gender-id.ru/

Šlisselburg

2009-05-10T06:12:00.000-07:00

Schlüsselburg (Petr Veliký) alias Orešek (Rusáci) alias Noteborg (Švédové) alias Petrokrepost (opět Rusáci) je stará pevnost (1323 ji vybudoval novgorodský kníže Jurij) u místa, kde vytéká z Ladožského jezera řeka Něva. Různé názvy odpovídají různým majitelům, definitivně ji získal Petr Veliký v r. 1702 a ten neváhal a když už ztratila svůj vojenský význam, tak ji začal využívat jako vězení pro odpůrce samoděržaví (samovlády). Věznice se tak stala synonymem carského útisku a opravdu jen carského, protože po revoluce 1917 se přestala používat (ale soudruzi si našli zas jiná místa, že). Vojenský význam pevnost získala opět za 2. sv. války (pro místní "Velké vlastenecké války"), kdy se narozdíl od města Němcům ubránila a držela se až do prolomení blokády Leningradu. 7. února 1943, v 526. den blokády dorazil z osvobozeného Šlisseburgu první vlak na Finské nádraží, což znamenalo, že je blokáda prolomena (definitivně odstraněna byla ovšem až v lednu 1944).

Abyste se dostali do pevnosti, musíte přeplout, naštěstí je to od břehu blízko, bo lodní taxikáři se s tím též dost neserou a jedou po té vodě jak hovada. Věže a hradby jsou částečně restaurovány, ale jinak je pevnost vesměs polorozpadlá. Ještě je opravené to vězení. Prohlídka začíná v tzv. Nové věznici, která byla postavena pro členy hnutí Narodnaja volja a byla jim tu věnována "speciální péče", takže během 4 let jich 17 z celkových 21 zemřelo. Holt, úspěšný atentát na cara Alexandra II. jim jen tak neprošel. Jiná budova patří tzv. Staré věznici alias Tajnému domu, kde byli zavření předchozí revolucionáři, např. děkabristi (kteří ve svých akcích ovšem nebyli zdaleka tak úspěšní jako pozdější Svoboda lidu). Podmínky tu byli lepší než potom v té druhé.
Tzv. Věž cel, místo prominentních vězňů, už dneska nestojí. Byl tam vězněn např. carevič Ivan VI, spisovatel, novinář a vydavatel N. I. Novikov či vůdce čečenských rebelů šejk Mansúr.
Tož jako celkem zajímavé a byla jsem v "Šlisu" - to je skoro jako bych byla na Špilasu ;)
No, a na fotky se můžete podívat tu: http://hani4.rajce.idnes.cz/slisselburg/ A též se můžete mrknout na foto ze včerejšího výletu do Petěrgofu: http://hani4.rajce.idnes.cz/petergof/ O tom ovšem psát nebudu, bo o něm psala Míša, tak si to přečtěte od ní: http://wolvesinthestreets.blogspot.com/2008/09/petrodvorec.html Já jen dodám, že studenti University kultury mají vstup do parku zadarmo (paláce už máme v paži!) ;)
Jo, a náš dnešní výlet jsme s Hankou tradičně zakončily v Čajnoj ložce, ovšem tentokrát jsme si nedaly bliny (blin měsíce s kuřetem a žampiony je sice dobrý a minule jsem měla omáčku nalitou tak, že vypadala jak srdce, tož třeba tam mám ňákého ctitele; ale blinů jsme po těch 3 měsících celkem přejedené), ale že zkusíme okrošku, bo to je též typické ruské jídlo. Přátelé, nestálo to za to. Tato studená polévka chutná jako sodovka s okurkem a petželí, takže nic moc.

Cesta na severovýchod: My guljáli pa praspjektach i náběrežnych Petěrburga

2009-05-07T12:53:00.000-07:00

Původně jsem chtěla dnes napsat něco o ZR, ale rači dám pokračování taťkových zápisů z Pitěru, bo vy si o místních (pro vás tamějších) beztak (aspoň doufám) žádné iluze neděláte. A jestli jo, tak vám to pak náležitým slovníkem popíšu. Už jsem po těch 3 měsících celkem vyčerpaná a při pohledu na špičaté boty se mi zvedá žaludek. Ale hrdě to tu dobouju! Bo památky a tak dobré.

Dočka má školu, takže jsme domluveni na srazu na Marsově poli u její školy. Jako zkušení trampi nemáme obav z velkoměsta, protože máme několik map a průvodců. Rozmnožily se díky objeveným materiálům v nočních stolcích – a taky pak většinou používáme reklamní sešitek formátu A5, kde je na vnitřní dvoustraně mapa města a kousek dál schéma tras metra – vejde se mi do vnitřní kapsy bundy a je pohotově použitelný. Máme i velkou mapu, ale ta se musí rozkládat a skládat – a Pitěr sice nemá kopce, ale vynahrazuje to spoustou vody a od těch vod pořád strašlivě táhne, jak jsme záhy zjistili, a to se s mapou špatně manipuluje. Po bohaté snídani (která se v následujících dnech pro velký úspěch ještě třikrát doslova do posledního drobku opakuje – což ale nevadí) v klidu vyrážíme do ulic. Zjišťujeme dvě věci – provoz je hustý a řidiči se s tím neserou a navzdory slunku je zima jak v Rusku. Máša konstatuje, že nevzít si čepici byla veliká chyba a váže si šátek, takže přitahujeme pozornost, protože definitivně vypadá jako zrádná afghánka, tady spíš čečenka. Po Něvském a kolem řeky Fontánky se dostáváme až k Marsovu poli. Cestou si fotím pěkné divadlo, ale není to divadlo, je to cirkus, který je zde ostatně váženějším uměním, takže nemá stan, ale důstojný stánek.

Marsovo pole je rozlehlé, s pohledy na architekturu včetně bání kostelů, hoří tam věčný oheň, u kterého se ohřívají socky, možná až bezďáci – ale díváme se jen z dálky a pokračujeme až na nábřeží Něvy. Ta je daleko širší než Bečva, v dálce za rohem (má to spoustu ramen) vidíme jakoby stěžně křižníku, Máša tvrdí, že přesvědčit se tam ale rozhodně nepůjdeme, takže jen dle mapy – ano, je to ona, jitřenka dvacátého století. Dáváme se po nábřeží, kde fičí auta nejméně dvojnásobnou rychlostí než je povolena. Přes vodu vidíme Petropavloskou pevnost, Vasiljevskij ostrov. Vracíme se na Marsovo pole, obcházíme přilehlé bloky a jdem k věčnému ohni – již z dálky vidíme dóčku rozprávějící se sockami.
(čtvrtá zprava, ve třetí řadě)
Bere nás do jídelny ve škole, menu je za velmi lidovou cenu, tak to napravujeme presem a zákuskem v bufetu. Pak dceru doprovázíme na další výuku k jiné budově. Vracíme se na nábřeží Něvy, vystavit se vichru a mrazivému stínu budov, které jsou „hlavní fasádou Petěrburgu, jeho ozdobou a hrdostí“. Ukazuje se, jak celkové kulturní povědomí i aktuální znalosti významnou měrou ovlivňují naše reakce. Když totiž náhle přes řeku zazněl výstřel z děla, bál jsem se, že Aurora začala druhé kolo. Máša se nebála, protože předem vyčetla v průvodci, že to střílejí v Petropavlovské pevnosti vždycky v poledne, za to se ale lekla, až si málem cvrkla – vzhledem k časovému posunu to její biorytmy neočekávaly. Já mám biorytmy dávno v hajzlu. Docházíme k ústí „říčky“Mójka (Máša to čte Močka – v azbuce je to vtipné) do Něvy, obloukovým průchodem podél ní do uličky, která kol budovy s velkými podpírajícími atlanty označené jako muzeum architektury ústí na rozlehlé náměstí – ano, jsme na Dvorcovoj (palácové) ploščadi, z jedné strany Zimní palác, proti oblouková budova Generálního štábu (s koňma na střeše) a s mamlasama byla Ermitáž.

Pak je tam budova s pamětní deskou, že také zde Iljič (VIL, ne PIČ) řídil revoluci (Zimní palác byl v tom čase asi dost roztřískaný a v nepořádku, hádám) a velký vojenský náklaďák. Vysoký sloup ve středu náměstí není údajně k podstavci ukotven a drží jen svojí vahou. Pak jsou tam namalované bílé pruhy, jejichž smysl jsme pochopili, když jsme další den ve zprávách sledovali šot z vojenské přehlídky. Uličkama jdem na Něvský prospekt a za chvíli jsme před Kazaňskou katedrálou.

V parčíku nasáváme atmosféru a pak jdeme do kostela, kde probíhá bohoslužba – je totiž pravoslavný Zelený čtvrtek, který u nás doma už byl před týdnem. To je taková jejich místní zvláštnost a netýká se jenom Velikonoc, i s tou revolucí v sedmnáctým to bylo podobné – i když teda nebyla pravoslavná, že – byla říjnová v listopadu. (My ale můžem držet hubu, protože zase třeba naše sametová revoluce byla sice sametová, ale nebyla to revoluce a nebyla naše). V chrámu na kůru zpívá krásně sbor a kněží se za ikonostasem příliš neskrývají a při kázání jde kněz docela mezi stojící lidi – zřejmě jsou tu liberální, ti petrohradští ortodoxní. Od katedrály je průhled k dalšímu významnému chrámu – Krista Spasitele, před kterým máme sraz s dcerou.

Už tam čeká – máme chvíli čas, jdeme do trhu před kostelem. Máša mi rozmlouvá koupi čapky vzor Pavka Korčagin (filcová do špičky a s ušními chlopněmi) za dvěstěpade, takže naoplátku sabotuji koupi kožešinové čepice (údajně norek) za čtyři tisíce pro ni – i s dóčkou ji přesvědčujeme, že v ní vypadá jako, že jí nesluší. (Kdo nevíte, co to bylo Pavka Korčagin – tak to byl spratek, kterej práskl vlastního fotra kulaka revoluční spravedlnosti a byl za to m.j. umělecky oslavován. A v tom filmu revolucionáři nosili takové čapky – ty filcové, né z norka.) Přichází objednaný ruský přítel, aby koupil lístky. V památkách totiž mají dvojí vstupné – pro inostránce asi 2 – 3x dražší. Ale i po Rusech chtějí občas vidět pas nebo pracovní knížku – a když takto nedokážou prokázat svoji roduvěrnost, mají smůlu a musí platit jako cizinci. Dáváme drobné pouličnímu kytaristovi. Ruský přítel koupil ruské lístky, dóčka nás poučila, abychom nemluvili a vstoupili jsme do chrámu. Můj zlepšovák – pokřižoval jsem se po pravoslavném způsobu (zprava doleva) – teda úspěch neměl, hned po nás chtěli pracovní knížku, a tu my neměli. Někteří z nás (Máša) se rozčilovali, proč jako bychom měli mít nějakou blbou pracovní knížku, ale rychle jsme ji odtáhli. Dcera vyměnila lístky a šli jsme řádně. Předtím jsme jí ovšem vynadali, ať už takové finty nezkouší, že si rádi připlatíme bez ostudy. (Jsme na zdejší průměrné poměry totiž docela zámožní – poté, co nás dóčka seznámila s měsíčním platem svého zdejšího oblíbeného učitele ruštiny, tak vždy když končíme den, konstatujeme zálibně – Tak dnes jsme prožrali třetinu Kyrila!) Tentokrát jsem se hrdě pokřižoval po našem. V chrámu jsou zdi i stropy všechny pomalované a dost turistů.

V dalším plánu je navštívit koleje a zjistit, jak dočka bydlí a něco malého pojíst – vyhrožovala pelmeněma. Protože je to přes Něvu, daří se nám matku přesvědčit, že přejdem pěšky a vezmeme to kolem Aurory. Most je skoro kilometr dlouhý, pak po nábřeží proti proudu a za roh. A již je před námi! A vstup na palubu i do podpalubí je zdarma.

Přátelé, špatná zpráva je, že křižník je udržován a funkční. Dobrá je, že dva mladí matrjosi, kteří něco opravují, berou moji poznámku: „Charašo maladci, nádo padgatóviť jijó!“ opravdu jen jako vtip. Ale starší generace? Ta se pozlátkem ošálit nenechala! Vyfotil jsem si na palubě onu slavnou „púšku“ – na obou obrázcích je první zprava. Míří přes Něvu – kupodivu na budovu tajné služby. Na lodi byly připraveny také dělostřelecké náboje, o nichž Máša tvrdila, že jsou to jaderné hlavice. To si z nás ale jen tak vystřelila, naštěstí to nevzalo konce, jako v tom sedumnáctým! Cestou z křižníku k jiné MHD jsme šli kolem specializovaného obchodu s chlastem, tak jsme vstoupili, abychom zakoupili něco echt místního. Sortiment byl i světový a za lepší ceny než u nás, ale my chtěli folklór (vodku jsme však vyloučili). Koupili jsme šumivé Krym brut. Koupili jsme červený Kabjernet iz Praskovskoj óblasti. A šli jsme k regálům s brandy. Starší si jistě pamatují vynikající brandy za dobré ceny z dob CCCP - gruziňák, arménský Ararat a azerbajdžánský Bělij ajst (Bílý orel). Takže když jsem viděl příhodnou pleskaňu 350 ml s nápisem Čjórnyj ajst (vše v azbuce), hned jsem pochopil, že to bude něco příbuzného výše jmenovaným a šup s vorlem do košíku. (Jak jsme ho potom večer v hotelu ochutnali, byl velmi příjemný. Zajímaly mne podrobnosti, na zadní etiketě bylo obrázkové písmo moc malé. Když jsem si vzal brýle na čtení, přelouskal jsem dlouhý text až na konec: Proizvjeděno v Francii, Cognac. Skvělý folklór s dobrým protistresovým účinkem, často jsme v dalších dvou dnech litovali, že jsme si ho nebrali do baťůžku. Na naše peníze by sedmička vyšla max. na čtyři stovky a byl pětiletý). Obtíženi jsme doklopýtali kolem nejsevernější mešity na světě na zastávku a jeli autobusem do Čórnoj rječky, na koleje. Na plochách kolem nich mimo jiného nepořádku prázdé láhve od šampáňa. Na vrátnici uniformovaný pán zabavil pasy, na patře nás prověřila ještě děžurná za pultem. Dóčka uvařila pelmeně, daly se. Pokojík skromný, ale ušel včetně záchoda a koupelky (foto cenzurováno). Chvíli jsme se pováleli a dočka chystala asi 10 kg knih, které my máme dopravit do vlasti. Dala nám ochutnat oblíbené pětijezerní vodky, čímž se nám nezavděčila a za trest vyslechla přednášku, že na kořalku nám dal Pánbůh ovoce, obilí je na jídlo. I v Rusku se přece dá pít dobrý koňak, což bylo ostatně názorně demonstrováno. Pak už jen do metra a cestou do hotelu nákup vody, sýra k červenému vínu a místní kefír pro mne (však víte, slíbil jsem, že s tím nebudu unavovat). Pár štamprlíků z plaskačky na zotavení a pak již směle zatlačit špunt. Přátelé, praskovský a asi vůbec ruský Kabernet si nekupujte, byl kyselý a bez tříslovin – asi jako nevyvedená frankovka od Uherského Hradišťa – ale dál sa, když už sa kúpil. U sklenky hodnotíme proběhlý den a jsme spokojeni, že jsme chodili po městě pěšky (ušli jsme nejméně 15 km) – jsme sice dost utrmácení, ale bylo to lepší, než s cestovkou čumět z autobusu nebo se nechat popohánět po památkách. Takto jsme v klidu vstřebávali architekturu i lidi (ti se dobře studují zvláště na dlouhých eskalátorech metra). Dlouhé bloky budov kolem prospektů i na nábřežích, rodinný domek tu neuvidíte, resp. pak jde o palác. Biedermeier – i když tvrděj, že baroko, rokoko, secese, empír. Lidé oblečení v černé, šedé atd. – červenou či oranžovou bundu tu neuvidíte. Podobné „barvy“ i v obličejích, většinou sklopených. Teda ti, kteří jezdí v mercedesech apod., ti mají výraz:“jak umím vyj..at se vším i s váma“. Ti ostatní (muži) jsou buď typické ruské „údové ksichty“ nebo „ponížení a uražení“, případně rozervanci řešící otázky viny a trestu, sem tam pár alternativců, řešících otázky trestu bez viny. Mladé ženské, krom mírného nevkusu zejména v makeupu, jsou docela šťabajzny, dráždivé mírnou ordinérností. Ty opravdu škaredé mají asi zákaz vycházení na prospekty. Občas překvapí na krásné postavě marfušovský bramborový obličej. Starší ženy nad třicet jsou buď za dámy a současně za mladice – což je něco hrozného a typicky rozeznatelného i mimo impérium – nebo jsou to „bábušky“. Viděl jsem i několik žen mladšího a středního věku, které vypadaly prostě, přirozeně a sympaticky – bylo to v Kazaňské katedrále při bohoslužbě. My jsme zřejmě byli na dálku (krom muslimského šátku) rozeznatelní vztyčenou hlavou a uvolněným úsměvem (užívali jsme si výlet). Při (hrozící) kolizi s chodcem či autem je na vstřícný úsměv převládající reakce zamračení a event. kletba drcená mezi zuby. Ale někdy překvapí náhlá slušnost až galantnost od starých i od mladých, běžnější však je, že vám pustěj těžké dveře do ksichtu.

Kulturní zážitek

2009-05-05T12:07:00.000-07:00

Konečně jsem měla ňáký 100% kulturní zážitek, tak se s váma musím podělit. Před chvilou jsem se totiž vrátila z Michajlovského teatra, kde jsem shlédla a poslechla si operu Knjaz Igor (alias Kníže Igor). To je opera o 2 dějstvích na motivy Slova o pluku Igorově, kterou napsal Alexandr Borodin a po jeho smrti ji trošku opravil N. A. Rimskij-Korsakov a A. K. Glazunov. O čem je opera psát nebudu, to si přečtěte tu předlohu ;) A kdo se ve vážné hudbě moc neorientuje, nechť se podívá na polovecké tance, ta melodie je podle mě známá (já si ji teda pamatuju díky scénce divadla Sklep, kterou jsem bohužel na youtube nenašla, ale tak aspoň se podíváte na originál): http://www.youtube.com/watch?v=81_Im6fa9Io Díky ukázce si snad uděláte představu, není sice z Michajlovského teatra, ale krásné kostýmy tam jsou též, choreografie též dobrá, tož skoro jak ztama ;) Prostě to bylo dobré a konečně to bylo divadlo, které mělo 100% dobrý interiér. Ono totiž i to Mariinské, což je něco jako jejich národní, mělo pár podstatných chyb - třeba, že nahoře to vypadalo spíš jak na hokejovém stadioně, bo tam byly hnusné lavky. A schodiště a chodby též nic moc. Zato Michajlovské bylo dobré celé, aj tam měli hezké, nesmrdící (bo se tam toaleťák neházel do koše, ale normálně se spláchnul) záchody. A takovou třešničkou na dortu bylo, že to představení stálo jen 100 rublů a sedly jsme si, kde jsme chtěli (jen napoprvé nás vyhodily ty čestné výjimky, co měly lístky na konkrétní místa). Tož prostě dobré (a hlavně super odregování po dnešní hodině s bacilem - dneska mi dal buzolu, ať se neztratím v těch jeskyních, kam se s kamarády chystám. Taky mi vyjádřil soustrast jako příslušníku českého národa, protože ve zprávách viděl, že prý ňákých 6 Čechů zemřelo v rakouských Alpách. Já jsem o tom teda nikde nic neviděla, tak kdyžtak dejte vědět, jak to teda bylo. Taky jsem se mu snažila vysvětlit, že opravdu žádnou písemku psát nepotřebuju a nechcu, ale jako bych mluvila do zdi. Mi přinde, že poslouchá beztak jen sám sebe, ale to zas fakt rád. No, už jen 2-3x /mám v plánu to aspoň jednou vybulat, bo po noční cestě z Moskvy na něj fakt nebudu mít náladu/ a budu ho mít z krku)

Cesta na severovýchod: Kak my prijéchali v Petěrburg

2009-05-05T04:17:00.000-07:00

Přináším slíbenou reportáž mých rodičů (konkrétně Vovky Bohumiloviče) z jejich treku do Pitěru ;) Budu to sem dávat postupně, když nebudu mít o čem psát ;) A teď už předávám slovo Vovkovi:

Kamarád z cestovní agentury nám zařídil letenky a pozvání od ruské agentury (zajištěný hotel), takže by cesta měla být levnější než srovnatelný poznávací zájezd přes cestovku, a budeme mít také více času na dcerušku, která už po nás nedočkavě touží (a po slivovici a plzeňském) a pamětihodnosti nám ukáže sama.

1.den: Kak my prijéchali v Petěrburg
Na tabuli s odlety se střídala dvě čísla letu do St. Petersburgu – z toho jeden OK (ČSA). Dle elektronické letenky letíme s ruskou společností. Tak jsem se zeptal (kromě toho, kde je foliovník na kufry, sichr je sichr), jestli jde opravdu o jeden let a dvě společnosti, a vyjádřil naději, že by mohla letět česká posádka s letadlem ČSA – to mi informační slečna promptně potvrdila. „Zdravstvujtě!“ při vstupu na palubu nás vyvedlo z omylu. Korablj rukavadil kpt. Semjak, dle náhlých, ostrých, ale jistých změn směru zřejmě bývalý výtečný stíhač. Viditelnou obsluhu tvořili dvě mladé letušky (hezké až krásné), dvě starší zkušené soudružky (jedna tomu zřejmě velela) a jeden ošklivej chlap. Inu ruská státní společnost, rozhodující je kvalifikace a zkušenost. Letadlo byl airbus, nikoli túčko. Magazíny byly v obrázkovém písmu a my jsme je četli plynně a bez problémů, i když jsme samozřejmě zanedbali plánovanou jazykovou přípravu! Jeden článek haněl módu hubených žen a vychvaloval bujnější tvary, např. Sophie Lorenové (řádné boky a hýždě, útlý pas a ňadra dmoucí) – souhlasím. Vyplňujeme imigrační kartu. Za letu jsme viděli zasněžené Krkonoše a pak již byla souvislá vrstva mraků. Při přistání byla i dost nízko, takže náhle podrobný obrázek – rovina s čoudícími továrnami, paneláky, silnice, energovody, zamrzlé vodní plochy, šedo a hnědo, déšť. Hladké přistání a výstup na plochu (nikoli do „rukávu“) a autobusem k poměrně malé letištní budově, pasová kontrola – ve frontě všechny předběhla stará paní, mávající nějakým průkazem – šla křepce, takže to byl spíše průkaz zasloužilce než invalidy. Okamžik napětí – a naše zavazadla jsou v našich rukách. Pak již radostné shledání s dóčkou, na kterou spoléháme jako na znalého průvodce. Dotírající taxikáře rázně eliminuji („Chuj s taxi!“), načež dóčka neví, odkud jede autobus, a zhrzení taxikáři dávají protichůdné informace. Situaci zachraňuje „maršrutka“ – mikrobusek jezdící za pevnou taxu po stanovené trase, ochotný zastavit i mimo stánciju. S kufry v narvaném mikrobusku je poněkud složitější manipulace, ale nevadí. I dóčka si rozšiřuje obzory – maršrutkou jede poprvé. Na „Maskovskoj“ vystupujeme a seznamujeme se s metrem. Nejdřív jsou pokladny, tam si za dvacet rublů koupíte žeton a na ten vás turniket pustí. Malá komplikace je, že za bagáž se platí taky dvacet, ale má jiný žeton a jiná vrátka v turniketech – vše jsme zvládli, dóčka to vykonverzovala, má ovšem úplně nemožnej přízvuk. Metro huvnitř velmi podobné našemu (čímpak to asi bude?), v některých stanicích jsou v obloucích sloupoví dveře, které se otevřou, až vlak zastaví, proti jeho dveřím.
Z podzemí jsme vylezli na Něvskij prospěkt, za chvíli odbočka na Vladimírskij a jsme před „hotelem“. Ve starém omšelém několikapatrovém domě, s omšelým schodištěm, najednou ve druhém patře nové dveře a za nimi asi šest pokojů a recepce s minibarem a třemi stolky.

Sympatický mladý recepční nás vítá, ano, jsme očekáváni. Následuje scénka s hledáním pasu mé ženy, která se vyznačuje nezodpovědností při nakládání s klíči, dokumenty apod. na rozdíl ode mne – obsedantního neurotika. Pas nalezen, dobře schován v baťůžku. Recepční je evidentně svobodný a po té, co vstřebal rodinný výjev až výlev, nás obdivuje, že nejsme organizovaní, jako všichni ostatní turisté, přijíždějící do Pitěru. Odpověď dle Cimrmana (My jsme divocí…) asi zcela nedocenil. Pokoj je perfektní. Vzhledem k časovému posunu je pozdní odpoledne a vyrážíme jen na malý průzkum – jíme v něčem, co vzdáleně připomíná Mac Donalda, ale daleko rodinnějšího a národnějšího – boršč, bliny (palačinky s různými náplněmi – nejen sladkými) a čaj v konvičce za lidovou cenu. Pak ještě v suterénním obchodu kupujeme balenou vodu, abychom nedopadli jako „ta nešťastná buzna píšící noty“ – PIČ, když se napil vody z Něvy a umřel. Na pokoji si pouštíme televizi a sledujeme koncert k šedesátinám Aly Pugačevy – té závisti v undergroundových kruzích, až to budu doma vyprávět! Listuji reklamními materiály v nočních stolcích a zjišťuji, že masážní salony tu poskytují i erotické masáže, a to i pro manželské páry. Nedokáži ovšem odhadnout, jestli to není tak, že erotické salony poskytují i velký výběr normálních masáží. Máša tento problém neřeší, ta má dávno jasno – buďto masáž nebo erotika. (Celkem ochotně mi pak každý večer masíruje neuropatické a uškobrtané nohy.)
Je tam i o našem hotelu – například, že přijímá platební karty, což teda nepřijímá a má to napsané na recepčním pultu. Za čtyři noci jsme zaplatili 300 euro – to je o polovinu více než nejnižší („ceny od“) inzerované ceny – ale odpovídá to našemu očekávání a je to jen o něco dražší než odpovídající ubytování u nás.
Den končím radostným zjištěním, že mé celodenní obavy ze zástavy střevní činnosti byly liché. I v dalších dnech je po místní stravě stolice krásně objemná a soft – to abych s tím neunavoval každý den.

Zoologické museum

2009-05-04T22:28:00.000-07:00

Měla jsem tu návštěvu z Estonska (ale byli to Češi :), která se v nedělu vypravila do Ermitáže, a protože já do Ermitáže pudu už jen na to sibiřské umění, tak jsem se místo toho vypravila do Kunstkamery. No, ale tam byla též řada jak do Ermitáže, tož jsem šla rači o barák dál do zoologického musea. Dan píše, že jde o jedno z nejlepších museí svého druhu na světě a musím mu dát za pravdu. Sice si myslím, že zvířata patří živá do přírody, a ne vycpaná do musea, tož ale museum dobré. Má prý přes 100 000 exponátu, je tam např. obrovská kostra modré velryby, pár mamutů, některá vzácná asijská zvířata, pak taky některá vyhynulá zvířata. Některá zvířata jsou zasazena do svého typického prostředí, tož jako živá! A z některých exponátů šel celkem strach, naživo bych je potkat nechtěla. No, ale podivte se sami: http://hani4.rajce.idnes.cz/zoologicke_museum/ (akorát fotky přes sklo nic moc). Taky tam byla výstavka něčeho jako origami, tož skládači šikovní. A objevila jsem tam inzerát na Museum koček, tož to bude teprv Blixíčků :-D
Jo, a měli tam turecké záchody :-D

Museum chleba a Museum historie Petěrburgu

2009-05-02T06:45:00.001-07:00

Bo mi svítí slunko do oken, tak je na pokoji k zdechnutí, takže jsem rači přes den vypadla ven. Zamířila jsem do Musea chleba, bo to doma nemáme. Paní u pokladny chvíli váhala, ale pak mi nakonec prodala lístek za ruskou cenu, takže jsem mohla obhlédnout různé chleby a věci, s nimi spojené, jako třeba různé nádobí, pece a tak. Taky tu byly třeba krabičky od čaje a tak. Jedna část výstavy se věnovala hladomoru ve 20. letech 20. století. Chtěla jsem o tom vědět něco víc, tak jsem se paní zeptala, co bylo jeho příčinou. Paní se zamyslela a pak se mě zeptala, odkud jsem. Tak jsem řekla, že z Čechii. "Jo, tak to jste si taky prožili socialismus. Víte, existují různé názory. Ten oficiální říká, že příčinou byla neúroda. Jak to bylo skutečně, v tom se vyznají historikové. Oficiální názor tvrdí, že to bylo tím, že byla několik let po sobě horká léta a neurodilo se. Oficiální názor zní: neúroda."
Taky tu bylo oddělení, věnované blokádě, byl tam třeba recept na "blokádní chleba" a rozpisy přídělů (v roce 1942 300 gr pro pracující, vojáky a tak, pro ostatní 125 g na den...). A jeden takový přídělový krajíček tam byl též vystaven, tož z toho se moc nenajedli.
A tož jako jo, museum zajímavé.
A protože bylo ještě málo hodin, tak jsem se rozhodla omrknout i Rumjacevovu vilu, kde sídlí museum historie Petrohradu. U pokladny mi paní chtěla prodat lístek za cizineckou cenu, ale mou námitku, že jakožto student ruské školy mám stejná práva jak ruští studenti, přijala a dala mi lístek zadarmo, tož dobré, ne jak v Etnografickém museu (ZR)!
Nějdřív jsem se vydala do části expozice, věnující se blokádě, abych navázala na to museum chleba. Šla jsem to stylem, že jsem si prohlížela vždycky jednu stranu místnosti s tím, že při cestě zpět omrknu tu druhou. Ovšem v jedné místnosti mě tam sedící soudružka upozornila, že jsem si to ještě neprohlédla celé, a když jsem ji řekla, jak si to chcu prohlížet, tak mi odpověděla: "To teda ne. Vracet se nebudete. Pěkně si vždycky prohlédněte celou místnost. U nás je takový pořádek!" Tož tak, no.
V jiné místnosti mě zase odchytil pán, ať se jdu dívat do jiné místnosti na film. Ten byl o filmařích, kteří snímali v době blokády a bojů a byly tam dobové záběry, tož to bylo zajímavé, akorát tam byl komentář týkající se jen těch filmařů, a ne toho, co snímali.
Daší expozice, kam jsem se vydala, se věnovala životu v době NEPu (nová ekonomická politika), tak tam bylo ukázáno, jak se částečně rozvíjelo soukromé podnikání, společenský život a tak. NEP byla na začátku 20. let, tak nevím, jestli jí ten hladomor předcházel, nebo probíhal právě v jejím období, to si musíte najít sami, myslím, že k tomu najdete objektivnější informace, než bych našla já tu.
Tož pak jsem obhlédla i místnosti Rumjacevových a narazila jsem i na výstavu japonských obrazů z jakéhosi speciálního papíru, tož ta byla fakt hezká. Tož Rumjacevova vila dobrá ;)

Vyborg

2009-05-01T08:23:00.000-07:00

Na svátek práce jsem chtěla vypadnout z města, tak jsme se s Hankou domluvily, že pojedem do Vyborgu. To je historické město 174 km na severozápad od Pitěru, blízko finských hranic. A ta blízkost Evropy (jasně, Rusko tam též patří - geograficky..) tam šla poznat alespoň na architektuře. Jinak je ovšem město zcela ruské, bo většina finských obyvatel uprchla, a ti, co zůstali, skončili v gulagu.
Město je celkem malé, takže to podstatné jsme stihly projít za chvílu a aj jsme se vydali do parku Monrepos, který je trošku dál. Ovšem k němu jsme se svezly busem a narazily jsme na fajn paní, které nám řekly, kde máme vysednout, abychom se do něj dostaly zadarmo (tu se totiž do parků platí vstupné. Kdyby to byly aspoň ňáké výjimečné, upravované parky, ale jsou to prostě normální lesy a louky). Aj se mi tak splnilo mé přání, že bych se chtěla podívat do nějaké ruské vesnice, bo tam, kde nás vyhodil autobus, už by se to za dědinu považovat dalo. V parku u Finského zálivu to bylo úplně hezké, konečně příroda a čerstvý vzduch, dokonce aj nějaké rozkvetlé kytky jsme potkaly.
No, ale park byl až později, předtím jsme stihly vidět např. neobvykle korpulentní sochu Lenina na Krasnoj ploščadi, knihovnu Alvara Aalta, která je raným dílem tohoto prý slavného architekta, jenž se od ní ovšem po úpravách, co na ni provedli soudruzi, distancoval. Tož nevím, co bylo dílo soudruhů a co původní koncepce, ale prostě normální hranatý barák ("její hranatá, světlá jednoduchost jej (A.A. moj pozn,) etablovala jako modernistu" píše Dan). Aj ten rynok a novogotickou tržnici z červených cihel jsme obešly, aj kulatou věž, aj luteránskou, aj pravoslavnou katedrálu. Samozřejmě jsme nevynechaly hrad, kde jsme vylezly na věž (udělala jsem výjimku ze svého předsevzetí vynechávat vyhlídky, bo to není Pitěr a Hanka má rozhledy ráda). V hradu je taky podvodní archeologické museum, jediné v Rusku. Ovšem název je zcela matoucí, bo není vůbec pod vodou! Je to prostě museum, ve kterém jsou zbytky švédských lodí vylovené z moře.
Tož ale výlet úplně dobrý, bo jsme vypadly z toho smradlavého Pitěru plného lidí.
A na fotky z něj se mrkněte tu: http://hani4.rajce.idnes.cz/vyborg/

Židovská bohoslužba

2009-04-30T11:11:00.000-07:00

Ráno jsem si dala další ze svých religiozních exkurzí a vypravila se do malé synagogy na bohoslužbu. Tož ještě, že jsem se zatím nezbavila své dlouhé sukně, bo do synagogy musí ženy v sukni pod kolena (a taky v dlouhém rukávu a s šátkem na hlavě).
Došla jsem tam a zeptala se nějakého pána, jestli by mi někdo mohl otevřít na galerii v druhém patře, určené pro ženy. Ochotně mi otevřeli a sedla jsem si a pozorovala. Byla jsem tam jediná, protože ženy se chodit modlit nemusí, bo jejich hlavním úkolem je starat se o rodinu. Tak jsem si občas připadala trochu nepatřičně, bála jsem se, jestli je moje přítomnost neruší, kór když jsem nevěděla, kerá páčka, ale prý v klidu. Na svou návštěvu jsem se totiž, abych se přiznala, vůbec nepřipravila, takže jsem tu bohoslužbu moc nepobrala a říkala jsem si, že bych k tomu potřebovala výklad, abych věděla, kerá páčka. Ovšem výkladu se mi pak dostalo od milého rabína, takže vám to přece jen můžu trochu přiblížit.

Přišla jsem ještě před devátou, takže jsem mohla pozorovat už přípravy. Muži si vyhrnuli rukáv, ti, co měli oblek, tak jeden rukáv vysvlékli, a omotali si ruku motlitebními řemínky (tfilin) s dvěma malými černými krabičkami (batim), z nichž jedna se připevňuje na ruku a druhá na čelo. (Ty termíny mám z wikipedie, zas tak moc jsem se rabína nevyptávala.) Taky si přes sebe přehodili modtlitební šál (talit) - někteří měli bílý, jiní na něm měli u okraje světle modré pruhy a další tmavě modré. Ptala jsem se pak rabína, jestli je v tom ňáký rozdíl. Není. Samozřejmě měli na hlavách kipu alias jarmulku (i když tam přišli i dva borci, jeden v riflové a druhý v kožené bundě, co měli místo toho na hlavách kšiltovky, asi taková rocková odnož).
Pak se začali tak po různu modlit, přitom se pohupovali dopředu či kymáceli do stran. Každý se motlil sám pro sebe, nezněla žádná unisomo motlitba, až na pár slov porůznu během bohoslužby. Byl tam jeden člověk, který motlitbu vedl a předčítal, ovšem do toho se modlil každý podle svého, přičemž z toho různorodého šepotu vyčníval jeden jasně pějící hlas. Tipla jsem to na rabína, ale když jsem pozorovala jeho rty, tak mi to tak nepřišlo, ale pak mi to ten druhý (oni tam totiž byli dva, jak jsem tak pochopila, toho malého křepkého mužíka s hustým šedým plnovousem v černém obleku, co se se mnou pak bavil, jsem dohadla hned, ale byl tam ještě jeden, který při té bohoslužbě hrál hlavní roli/nepočítáme-li pána, co vedl motlitbu/, takže to mě taky zmátlo) potvrdil, že to byl fakt tento člověk. Tož asi jsem to v těch fousech špatně rozpoznala. Někteří modlící seděli, jiní stáli, prostě jsem v tom neviděla moc systém (jak je člověk zvyklý na ty davovky z obřadů jiných církví). Někteří přišli až v průběhu motlitby (rabín říkal, že motlitba začíná v 9 a k 9 by tam měli všichni být, ale prostě jak se povede).
No, a pak se odemkl svatostánek (aron ha-Kodeš) a vyňaly se z něj svitky Tóry, v krásném plášti a s korunou. Svitky donesli k pultu a rozvinuli a začalo se z nich číst. Tož nevím, kdo z nich četl, pravděpodobně rabín, každopádně za tím pultem stáli 3 lidi a většina ze zbylých se k pultíku narhnula z dalších stran. A zas zněly různé hlasy s různými motlitbami, žádné "teď má slovo rabín, tak ostatní buďte zticha a pozorně poslouchejte", i když si myslím, že všichni poslouchali, akorát si do toho ještě mumlali pod vousy to svoje.
A pak se Tóra zas schovala a všichni se postupně domodlívali, každý skončil podle sebe. Takže celé to modlení bylo dost individuální. Tož ale zajímavé to rozhodně bylo, hlavně právě tou svou nejednotností.

A večer jsem byla s Hankou na koncertě svého oblíbeného Grad-kvartetu (to je ten s balalajkou-kontrabas), ale o tom zas někdy jindy.

Avantgarda

2009-04-29T04:03:00.000-07:00

Po hodině s bacilem jsem se potřebovala odreagovat (tentokrát přede mě položil svou pracovní smlouvu, abych viděla, že má být i organizátorem různých kulturních akcí, tj. různých mimoškolních aktivit, a to, že mě někam tahal, má vlastně v popisu práce. Tentokrát to zkusil s nějakým museem, ale dala jsem mu najevo, že mi bohatě stačilo, že mi pomoh‘ s registrací do knihovny a že bych mimo výuku nic nepodnikala. Ovšem nejhorší bylo, že přetáh‘ svým obvyklým monologem o tom, jak to nemá v životě vůbec lehké, o celých 20 minut!!!), tak jsem se vydala do musea petrohradské avantgardy. To se nachází v domě, kde žil malíř a skladatel Michajl Matjušin, který prý stál u samých základů ruského avantgardního umění, jehož počátek je svázán s prvním vystoupením "umělecko-psychologické" skupiny "Trojúhelník" na výstavě "Současný proud v umění" 26. dubna 1908. V museu jsou vystavené věci členů této skupiny, např. M. Matjušina, E. Guro, N. Kulbina, T. Glebové a dalších. Paní mě pustila i na terasu a zahradu, tož dobré. A na mou otázku, zda je někde museum věnované přímo K. Malevičovi (toho jsem si tu oblíbila), mi řekla, že večer je o něm přednáška. Tož ale už jsem měla jiné plány. Ale prý se tam kromě přednášek pořádají občas i koncerty, tak to pak musím ňák vyfachčit, bo koncert na terase bude mít dobrou atmošku.
Do večerního srazu s Katarinou, se kterou jsem chtěla jít na koncert souboru lidových písní a tanců, jehož je členkou, mi zbýval ještě nějaký čas, tak jsem šla omrknout některé zajímavosti Petrohradské strany, na které upozorňoval Dan, jako třeba modernistický činžovní dům od Fjodora Lidvala, či vilu, kde sídlil hrabě Sergej Witte, velký průmyslník carského Ruska, jehož smrt byla pro Mikuláše II.“velkou úlevou.“ Pak jsem ještě omrkla trochu z okolí Senného náměstí, kde jsem měla sraz s K., a pak mi K. volala, ať dojedu na Puškinskou, bo ještě pomáhá jednomu Australanovi s koupí lístku. Tož jsem se s nima potkala a po neúspěšném pokusu o koupi lístku do Estonska, jsme konečně dorazili na koncert. Tož koncert dobrý, můžete se mrknout na ukázku:

A na fotky ze včerejška se můžete mrknout tu (dala jsem si tentokrát práci s popiskama, tak se fakt podivte): http://hani4.rajce.idnes.cz/utery/

Neuvěřitelné

2009-04-27T09:03:00.000-07:00

se stalo skutečností - dneska bylo počasí jen na triko! Tak jsem to v poledne zabalila v knihovně, bo beztak jsem nemohla provádět svou ilegální činnost. Ale zkusila jsem knihovní stolovuju, dobrá a levná, mimo jiné jsem konečně ochutnala šči a musím říct, že dobré ;) Na kolejích jsem se převlékla do šatů, pro jistotu jsem si pod ně dala dlouhý rukáv, ale nebylo třeba, bo bylo fakt teplo! Aj toho ledňáka jsem si kupila (a pak mi ještě jednoho koupil Vasilij, pravého petrohradského, takže o svou dnešní stolici nemám strach).
Nejdřív jsem se vydala s Danem po stopách Dostojevského Zločinu a trestu, takže jsem našla domy, kde žil jak Dostojevskij, tak Soňa Marmeladova, tak Raskolnikov. Do jednoho z domů jsem si i dostala a skutečně tam byly na schodišti různé vzkazy pro Roďu, jak Dan tvrdil. Málem jsem se dostala i do domu, kde Raskolnikov žil, protože tam zrovna šly ňáké děcka, ovšem paní, co jim otevřela, patřila do kategorie ZR (zas.... Rusáci), takže mně v tom zabránila. Tak jsem si zanadávala a šla jsem dál, chtěla jsem se podívat směrem k Novému Holandsku (teď to tam ovšem moc nově nevypadá, jsou to ruiny), bo tam je třeba Mariinskij teatr (kam se ve středu chystáme s Hankou na Labutí jezero, tak snad se zadaří), a taky synagoga. Do synagogy mě pustili úplě v pohodě a brzo se můžete těšit na reportáž z židovské bohoslužby ;) Holt tu pravoslavnou si nechám až na konec. Ve velké synagoze byla i taková ta dobrá akustika, jak si stoupnete do jednoho rohu a v druhém rohu vám někdo něco zašeptá a vy to slyšíte, tož dobré, mi to ukázal pán, co tam byl. A v malé synagoze se se mnou seznámil Vasilij, který se rozhodl mi dělat průvodce (můžu se mu kdykoli ozvat a provede mě po Pitěru, ale tak myslím, že budu rači objevovat sama), tak mi řekl, jak se tam můžu dostat busem, a ukázal mi "šťastný most", ze kterého vidíte na 7 mostů, a taky "most polibků" (ale polibek jsem rozhodně odmítla). Taky jsme guljali kolem katedrály sv. Nikolaje a pak dál až na Vasiljevskij ostrov. Vasilij mi ukazoval zajímavá místa a řekl mi aj vtip o soše Nikolaje I. před katedrálou sv. Izáka (v ruštině je to možná vtipné...). Též mě pozval na ruského ledňáka, jak jsem psala výše. Tož jako dobré, ale jinak Vasilij vypadal jak ňáká ruská socka, tudíž ve mně nevzbuzoval moc důvěru (no jo, předsudky, ale tak tu se musíte mít na pozoru) a taky rači v klidu guljám po městě jen tak sama, takže jeho nabídky průvodcovstí asi už nevyužiju.
A na fotky z dnešní progulky se můžete mrknout zde: http://hani4.rajce.idnes.cz/progulka/

SKIF

2009-04-26T04:58:00.000-07:00

Tak je to tu, přináším první ze slíbených reportáží (a brzy se můžete těšit na Cestu na severovýchod aneb zápisky z Pitěru od rodičů) ;) Včera v noci jsem totiž byla na festivale SKIF. Tento festival jsem si v průvodci vytipovala ještě před tím, než jsem sem odjela; moji místní kamarádi tam též mířili, tak jsem tam měla i s kým jít; a hrál tam Blixa (alias Tom - Lotyš, který u nás v Brně asi 3 týdny nocoval), který mě tam spolu s Katarinou protáhl zadáča, takže jsem tam šla tím tuplem. Akorát jsem mohla jít jen na poslední noc, bo jsem měla předtím zápočet (který jsem dala. Náročnost se s muni vůbec nedá srovnávat), ale tak beztak nevím, jak bych zvládla dvě noci (festival trval 3, ale první celkem o ničem), bo i tak mám pocit, že jsem většinu kapel prospala, jak jsem byla unavená :-D
Tak ale něco o tom festivalu (mám to z jeho stránek: http://www.kuryokhin.ru/skif/index.php?s=skif&c=news): SKIF aneb Sergej Kurjokin internetional festival má 12 letou tradici, tj. první SKIF proběhl v roce 1997, poté, co po tragické smrti S. K. byl založen jeho fond. Ovšem první dva festivaly proběhly v New Yorku, v Rusku až ten třetí, a to v Petrohradě a od té doby probíhá tam.
Základní koncepce festivalu jsou založené na myšlenkách S. K., které byly ztělesněny v jeho projektu Pop-mechanika. Takže na festivale není jen hudba, ale také filmy, videoart, performance a jiné umělecké akce.
Tak, ale teď už moje vlastní dojmy a zážitky. Festival probíhal v jakémsi kulturáku na Vasiljevském ostrově a byly tam 2 stage (velký kinosál a jedna menší nahoře) + jedna místnost, kde se promítaly filmy. Takže žádný open air festival, ale i tak dobré - festivalovou atmosféru dotvářely stánky s pivem, diskama a knížkama. Hudebním zaměřením mi to připomínalo akce typu Itch my ha ha, takže žádný unplugged ;) Nejvíc jsem byla zvědavá na tu skupinu, kde hrál Blixa (PusehPusew) a musím říct, že to odpovídalo mým představám o tom, co by to mohlo být :-D Označila bych to jako death noise (nevím, zda nějaký takový styl je, ale myslím, že tohle označení tu jejich hudbu vystihuje), k tomu celkem dekadentí videoprojekce (něco jako porno smíchané s jatkama), atmosféru doplňovali i někteří diváci, jako třeba nakalený borec, co si stoupl před pódium, vysvlékl se, otočil trenky a zas se oblékl (přemýšlela jsem, zda třeba též nepatří ke skupině, ale ukázalo se, že ne). Tož ale měli úspěch.
No, jsem byla celkem unavená, takže některé koncerty jsem spíš tak prospala, ale tak ještě mně zaujala borka z Francie vystupující pod uměleckým jménem Sir Alice. Na pódium prostě nastoupila borka, pustila si hudbu, do které poskakovala a zpívala. Jako hudba dobrá, ale prostě mi tam ňák chyběl ten živý DJ, ale tak borka si asi dělá hudbu sama, tak co ji zbývalo, že. Po nějaké chvíli odhodila svůj červený plášť a zůstala jen v kraťáskách a korzetu, ze kterého ji ovšem tak trochu vypadla prsa, takže trošku trapas. No, ale mužská část publika byla jistě spokojena, a jak jsem psala, jinak hudba dobrá.
Pak si pamatuju ještě ruskou skupinu, která se pokusila o takové zpestření tím, že prohlásila, že nemají basáka a jestli by si s nima někdo nezahrál. Tož se na pódium vyhoupla nějaká baskytaristka a že s nima teda zahraje, tož zpěvačka prohlásila něco v tom smyslu, že děvčata to vždycky zachrání a nenechají tě ve štychu. Ovšem, pokud jste se pozorně dívali na projekci, ve které se míhaly také fotografie skupiny, mohli jste na nich dobře tuto baskytaristku identifikovat jako člena skupiny. Tož jako nevím, o co se pokoušeli.
Taky tam hrála někdy už ke konci nějaká skupina, která svou poslední píseň věnovala Leninovi, jakožto někomu, komu jsme vděční za spoustu věcí (ale jako mysleli to v dobrém smyslu). Holt, tento pán je pro ně prostě hrdina, myslím, že už jsem tu psala, že s jeho jménem se potkávám takřka na každém kroku. Tu prostě nějaké kritické myšlení není v kurzu.
Též tam byli ňácí fajní Poláci a zajímavý byl též ruský hip hop. Tož jako festival dobrý ;) A cestou domů jsem potkala na ulici Míšinu kamarádku Julii :)

Plnění mise

2009-04-22T07:52:00.001-07:00

Trochu jsem vypadla ze svého bloggerského tempa, ale rozhodně to neznamená, že bych tu nic nedělala. Byli tu rodiče, tak jsem poznávala s nima - o tom sem dám jejich zápisky z Pitěru ;)
A dneska jsem se též vykašlala na knihovnu a šla jsem s Hankou (to je jedna z těch holek, jak jsem se s nima seznámila na ulici a pak jsem s nima byla v Pavlovsku) do kina, bo dopoledne stojí jen 50 rublů, tož škoda toho nevyužít. Navíc v Domě kino dávají dobré filmy a ani ten dnešní nebyl výjimkou. Šlo o film, jehož název by se dal asi přeložit jako "Jeden a půl pokoje aneb sentimentální cesta do vlasti" (Полторы комнаты или сентиментальное путешествие на Родину). Byl to film inspirovaný literárním dílem Josifa Brodského a byl o něm. I když J.B. skoro vůbec neznám (abych se přiznala, znám jen to jméno), film mě oslovil, asi hlavně proto, že se odehrával v Pitěru, a tak jsem si mohla při jednotlivých záběrech říkat: "Jo, tohle znám, na tomhle místě jsem byla", což bylo umocněno ještě tím, že jsem se na něj dívala v Pitěru :) Tož prostě dobré. A též se mi líbilo, jak se v něm střídaly černobílé scény z dětsví s barevnýma z pozdějších let a bylo to prokládáno i animovanými pasážemi a podkresleno Brodského verši. Tož prostě můžu doporučit.
Po filmu a obědě jsem se rozloučila s Hankou a stavila se na kolej pro foťák a průvodce a vydala se poznávat. Chtěla jsem jít původně do nějakého musea, ale ty, co mě zajímaly, měly otevřené jen do 5 a už byly 3. No, ale pak jsem si vzpomněla, že mi vlastně ještě chybí ta poslední zajímavost z mé strany Pitěru, kteroužto je, jak už pozorní čtenáří ví, katedrála sv. Samsona. Dan píše, že jde o jednu z nejstarších staveb ve městě a že tu prý údajně proběhla tajná svatba Kateřiny Veliké s Potěmkinem. A interiér je prý zajímavý svou barokní ikonostází. Tož, už jsem se tam párkrát pokoušela vydat, ale vzhledem k mému orientačnímu smyslu se mi to zatím nezdařilo :-D Tož ale tentokrát jsem si to v té mapě nastudovala pořádně a našla jsem ji. Ovšem vzhledem k její opravě a hlavně kvůli tomu, že je dneska středa, kdy je museum zavřené (bohoslužby jsou o víkendech), tak tu chcíp pes. Tož, ale byla jsem tu, tak bych svou misi vyborgské strany Pitěru mohla považovat za splěnou, ne?

Lenin

2009-04-11T07:31:00.000-07:00

Geologické museum

2009-04-10T04:32:00.000-07:00

Dopoledne bylo venku hezky, takže proč mrznout v knihovně (moc tam netopí a jak tam sedíte několik hodin, tak se celekm snadno nachladíte), navíc jsem se chtěla stavit do knihkupectví ve Státní univerzitě, jestli tam nemají učebnici, co si chci koupit (v Domě knigy by ještě jeden exemplář měl být, nicméně jsme jej s paní prodavačkou nenašly), tak jsem se vypravila na Vasiljevský ostrov (ale o tom vám něco řekne spíš Míša, bo tam měla jak koleje, tak školu, takže jej mohla poznat lépe než já ze svým občasných výletů), přičemž mým cílem (kromě univerzity) bylo Geologické museum.
To se nachází v Geologickém institutu, kde je i geologická knihovna, prostě je to barák zasvěcený geologii. Tož Dan Richardson píše, že je otevřeno až od 10, na nějaké tabulce jsem tam zahlédla od 10:30, ale pustili mně tam v pohodě už o půl 10, kdy jsem tam dorazila. Vůbec celé to museum je přívětivé - není tam žádné vstupné a je fakt parádní. Nikdy bych nevěřila, že kameny můžou být tak krásné a zajímavé, ale tu jsem to mohla vidět na vlastní oči. A vy se můžete podívat zrpostředkovaně aspoň na některé exponáty tu (tentokrát jsem do povolení na focení investovala, bo stálo jen 50 rublů a fakt se mi tam líbilo, tak jsem aspoň něco přispěla k údržbě, když už po mně nechtěli to vstupné): http://hani4.rajce.net/geologicke_museum
Podívat se můžete třeba na mosaikovou mapu CCCP z drahých kamenů z 500 nalezišť, na níž pracovalo 700 lidí a která získala cenu na Pařížské výstavě v roce 1937.
Taky jsem tu zavzpomínala na svůj dětský sen stát se paleontologem, bo se tu našlo pár zkamenělin :)

Etnografické museum

2009-04-09T09:19:00.000-07:00

Po menší pauze jsem se opět vydala plnit své čtvrteční předsevzetí po hodině (dneska mi A.V. potvrdil, že mi ty svoje knížky daroval, tož dobré) navštěvovat musea, a protože tam zrovna byla i výstava „Architektura Petěrburgu“, o níž jsem si myslela, že by mohla být zajímavá, vydala jsem se konečně do Etnografického muzea.
U pokladny mi to s ruskou průkazkou ňák nevyšlo, takže jsem musela zaplatit 150 rublů! Museum za to sice stálo, ale jistě si sami dokážete představit, jakými přívlastky jsem v duchu častovala paní u pokladny a ruský národ obecně (Znáte to - princip kolektivní viny. A za systém dvojích cen ta paní nemůže, ta jen plní rozkazy shora). Do povolenky na focení jsem samozřejmě neinvestovala, ale fotila jsem už na jiných místech, kde se to nesmí, takže i tady. Ovšem odpovídá tomu kvalita záběrů, ale šak podivte se sami: http://hani4.rajce.idnes.cz/etnograficke_museum/ Snad vás i tyto neumělé záběry případně nalákají k návštěvě tohoto musea, protože je fakt dobré (mně se třeba líbilo mnohem víc než Ruské museum). Krásné barevné kroje jako vystřižené z ruských pohádek, různá náčiní, zbraně, jurta atd. Taky tu byla výstava o Židech na území Ruska, tož to bylo též dost zajímavé.
A co ta výstava o architektuře? Ta mě zas tak neoslovila, ale to bylo tím, že jsem od toho čekala něco jiného. Byly tam prostě vystaveny jen architektonické návrhy různých firem na budovy v Pitěru. Tož aspoň, že byla zadáča (Rus-neRus).

Mir akordeona

2009-04-07T11:16:00.000-07:00

V rámci udržování sociálních sítí jsem se dneska vypravila na koncert posvěcený akordeonu, bo na něm hrál můj čínský kamarád z kolejí, a taky jsem si říkala, že když to pořádá "kulik" alias Univerzita kultury a umění, že bych to mohla mít jakožto její momentální student zadáča. Tož jsem dorazila do Kapelly a ptala se paní, jak je to teda s tím lístkem, ale paní mě zklamala a řekla, že pro všechny za 50 rublů. Tož to by mě nezruinovalo, tak jsem už začala vytahovat peníze, když tu mně chňapl pán, kterého jsem se předtím ptala, kde si můžu koupit lístek, a dal mi lístek zadarmo, bo mě tipl na fanynku akordeonu. V tu chvíli mně sice neodhad, ale během koncertu se to změnilo! Koncert byl totiž naprosto parádní. Někteří muzikanti ukázali, že i na akordeon se to dá pořádně rozjet, a taky, že se dá využít ke hře i neobvyklým způsobem. Ovšem, nehrály jen akordeony - doprovázely je např. balalajky, basbalalajky, balalajka-kontrabas (jejíž fanynkou jsem se také stala. No, možná spíš fanynkou Andreje Antipova, kterýžto na ní hrál ;), klavír, valcha, lžičky atd. Také se tu předvedl hned celý orchestr akordeonů, mimo jiné zahrál, pro velký úspěch dokonce dvakrát - jednou bez dirigenta, který chtěl ukázat, jak dobře má ty hudebníky vycvičené - Šavlový tanec (to je skladba z baletu Gajané, se zvracením to nemá nic společného - to až možná do třetice na afterparty ;)). No, prostě to bylo úplně parádní, aj jsem si koupila dývko z loňského koncertu, když jsem teda ušetřila na tom lístku, tož jestli bude fungovat (vím, jak to chodí s DVD ruského původu - Stalker se mi sekl 20 minut před koncem), tak se můžete přesvědčit sami ;)

Hudební víkend

2009-04-05T23:24:00.000-07:00

Tak je to tady! Splním Breknerčino přání a konečně tu zmíním i nějakou normální hudbu (i když předpokládám, že např. pro rodiče to beztak budou "biče boží") :-D O víkendu jsem totiž byla hned na dvou koncertech, zcela dobrovolně, z čehož plyne, že se mi ta hudba líbila, tak třeba se zalíbí i někomu z vás.
Prvním z koncertů byl koncert anglických The Tiger Lillies v Glavklubu. Na tuto skupinu jsem chtěla jít už kdysi v Praze, ale ňák mi to nevyšlo, tak jsem využila příležitosti, že hráli přímo ve městě, ve kterém zrovna jsu ;) A Prahu mi mohlo vynahradit to, že Glavklub připomínal Lucerna Bar.

Toto trio letos slaví už 20 let, takže jsou to spořádaní britští gentlemani středního věku :-D No, právě, že ne, ač tak na první pohled vypadají (no, i když zpěvákovi, co má na obličeji namalovanou lebku, nepomůže ani ta buřinka a vestička ;) Prostě nastoupili tři týpci v košilích a vestičkách, jeden v obleku, na hlavách klobouky, jako vystřižení z 30. let. Hlavně bubeník vypadal jako spořádaný venkovský lékař, ale v průběhu koncertu jsme se mohli přesvědčit, že "he is a bad boy", když, například, "rozmlátil" (mlátil do nich plastovými kladivy a úplně si je rozházel) své bicí (čímž ještě víc naštval už tak zpruzeného zvukaře, který ten jejich koncert vůbec ňák nepobral). Také písně např. o sexu s mouchami či o masturbaci asi tak úplně neodpovídají obrazu anglického gentlemana :) Ale abych je charakterizovala nějak obecně - jejich vystoupení připomíná kabaret, masky a některé rekvizity a především herecké podání skladeb tento dojem jen potvrzují. No, ale kdo si chce o téhle skupině udělat obraz sám, nechť se podívá na jejich stránky: http://www.tigerlillies.com/2003/index.php nebo se mrkne na nějaké video na youtube ;) Možná někoho naláká, že vystupovali i s Alexandrem Hackem z Einstürzende Neubauten (díky čemuž jsem na ně ostatně narazila ;)
Druhým koncertem byl koncert Katarininých známých v klubu Gribojedova (který mi zas trošku připomněl klub Cross, i když tu nebyly žádné trubky). Jsem si myslela, že když to jsou známí, že to budou nějací Rusáci a přindu s něčím novým, ale ne, byli to Evropané, takže možná tu skupinu někdo znáte - The Frozen Orchestra. A protože kvalita zvuku z foťáku je fakt hrozná, rači si je poslechněte na myspace: http://www.myspace.com/thefrozenorchestra

Katedrála sv. Izáka a okolí

2009-03-30T03:55:00.000-07:00

A. V. mi říkal, ať furt nesedím v knihovně a ať též guljám a poznávám město, tak jsem ho jakožto svého vedoucího poslechla a dneska jsem se vyprdla na knihovnu a šla teda poznávat. Furt jsem se rozhodovala mezi Kazaňskou katedrálou a katedrálou sv. Izáka, až jsem to vyřešila tím, že jsem byla v obou. Nejdřív jsem navštívila Kazaňskou, bo je hned naproti metru. Bylo chvíli před bohoslužbou a vládla tam silná duchovní atmosféra, tak jsem ji vstřebávala a prostě jsem nemohla přejít na ten turistický přístup, a tak jsem tam nefotila. Ale rozhodně doporučuju k navštívení. Jde o jeden z největších kostelů ve městě a je zasvěcen Panně Marii Kazaňské, před jejíž ikonou stojí fronta věřících, kteří se k ní chtějí pomodlit. A v průvodci jsem se teď dočetla, že při vstupu mi má padnout hned do oka hrobka maršála Kutuzova, no, tak snad příště.
No, a protože bylo ještě málo hodin, tak jsem si řekla, že se konečně podivu i do toho sv. Izáka, tož jsem se vydala tam. Katedrála je pro mě jedním z orientačních bodů (stejně jako byl pro jednotky Luftwaffe během 2. sv. války) na toulkách městem, protože její zlatá kopule jde vidět už zdálky (je to třetí největší kopule v Evropě). Na ozdobu jejího vnějšího pláště bylo spotřebováno asi 100 kg zlatých lístků a při jejím zlacení zemřelo na následky vdechnutí rtuťových výparů 60 mužů. Vůbec celá ta stavba vyšla celkem draho, 6x víc než Zimní palác. Interiér je vyzdoben 14 druhy mramoru a mnoha drahými kameny. No, ale podivte se sami: http://hani4.rajce.idnes.cz/Izak_a_okoli/

Rozhodla jsem se, že svoje guljání a poznávání Pitěru vemu systematicky a vybavena průvodcem jsem se rozhodla prozkoumat okolí katedrály. Takže jsem si všimla hotelu Astoria, kde přespalo, nebo se chystalo přespat pár slavných lidí. Hned vedle je hotel Angleterre, kde zemřel básník Jesenin (možná nešlo tak úplně o sebevraždu) a zanechal po sobě vlastní krví napsanou báseň. Na ulicích vedoucích od náměstí se najde též pár významnějších budov, např. Dům pikové dámy, kde žila nějaká kněžna, která nejspíš sloužila předlohou pro Puškinovu povídku. A Čajkovskij (rozpolcená duše, která svůj bol vkládala do svých hudebních děl, nebo prostě buzna píšící noty?/MP/), který o něco pozděj napsal stejnojmennou operu, žil a umřel (tu se prostě nedoporučuje pít nepřevařenou vodu) o kousek dál.

Pavlovsk a tak

2009-03-29T13:09:00.000-07:00

Dneska jsem se přidala k borkám, co jsem se s nima seznámila na ulici, a vydaly jsme se do Pavlovska. Tam se nachází první nádraží celého Ruska, park a jeden z carských paláců.
Díky zdejšímu nádru vzniklo ruské označení „вокзал“ (vakzál), bo v místě plánovaného nádru se předtím nacházela stavba podobná londýnské Waux hall. A určitě pro nás může být zajímavé, že první železniční trať, na níž leží tento nádr, projektovali čeští stavitelé.
Do parku musíte zaplatit vstupné, tož pruda, ale jinak se k paláci nedostanete a aspoň si na chvílu užijete čerstvého vzduchu. No, ale v létě a na podzim to tu je určo lepší, bo to je park barevný, ne jak teď – bílá a hnědá.
Tož palác byl aspoň žlutý. A asi uhodnete, kterého cara byl. Ovšem ten ho dostal od mamky, Kateřiny Veliké, a zařizovala ho podle svého vkusu spíš jeho žena, Marie Fjodorovna.
Tož v palácu to bylo jak u nás v ňákém zámku, znáte to – nějaká ta ložnica, pracovna, obrazárna, budoár, těžké závěsy, nepravý mramor, jídelní servis, toaletní sada od Marie Antoinette a tak. Pravda, u nás nemáme egyptské a řecké místnosti, ale tak jinak mi to přišlo podobné, prostě v evropském stylu (i když, abych se přiznala, tak už jsem dlouho v žádném zámku nebyla, ale mám ten dojem). Mně už takové památky moc neberou, ale druhá Hanka z něho byla úplně nadšená. No, ale já jsem v zámkový ignorant, rači si udělejte obraz sami, až nebude rajče blbnout a podaří se mi na něj hodit fotky.

Mně asi nejvíc zaujalo, když jsem mohla srovnávat fotografie, na nichž byl zobrazen stav paláce po jeho poničení nacisty, se současným stavem. Tož restaurátoři odvedli pořádný kus práce.
A taky mě jakožto knihovníka zaujala knihovna cara a carevny. Tož carevnina větší. Pavel tam měl vesměs knížky, týkající se vojenství (ale průvodkyně říkala, že to byl strašně milý a mírumilovný car, že ho jen špatně chápou, tož kdoví, jak to s ním je), carevna se zas zajímala o botaniku.
No, a pak jsme se vydali dom. Ve vlaku bylo strašné dusno, bo jak tam byli všichni v mokrém oblečení (počasí nám opravdu přálo), tak jsme zůstali na chodbě. No, ale abychom si čerstvého vzduchu neužívali dlouho, tak na další zastávce přistoupily ňáké pipiny a zapálily si cigára (jako by nemohly těch 10 minut vydržet). Tož je Hanka upozornila na to, že se tam nesmí kouřit (bylo to tam aj napsané), tož to je vůbec nezajímalo. Po prvním cigáru si daly asi 2 minuty pauzu a zapálily si další (chápete, prostě drsné, zapálí si, kde se nesmí, jen pro ten pocit) a to už je začaly kárat i paní, co přistoupily, ale prostě borky jen odsekávaly a to cigáro si netíply. Prostě fracci, málo je řezali!
Tož ale konec dobrý - všechno dobré. Jsem pozvala holky ke mně na koleje, ať si užijou chvílu normální, čisté koleje a hlavně čistého záchodu (co říkaly, tak ta jejich kolej je dobrý mazec, no ale brzo se přesvědčím, bo mě pozvali na nějakou akci – ale teď nemyslím ňákou noční kalbu, tu jsou na kolejích návštěvy jen do 23, prostě taký sraz) a taky ať Hanku seznámím s Číňanem, se kterým se bavím, bo ona umí čínsky. No, pak ještě dorazil Tomáš, co studuje v Brnu (chápete, je třeba vytvořit moravskou grupu jako alternativu té české) a je to český Polák, se svým německým spolubydlícím, tož celkem mezinárodní vstreča. Ale vždycky jsme se nakonec všichni domluvili, tož pohodinda :)

Šťastný den

2009-03-23T10:34:00.000-07:00

Dneska se na mě kromě slunka a zlatých zubů konduktorky několikrát usmálo i štěstí, tak se o tom chci s vámi podělit, protože vy mi to určitě přejete ;)
Začalo to tím, že mi před školou nějaké reklamní borky strčily do ruk tři reklamní vzorky šampónu, tož to se hodí (no, vlastně při zpětném hodnocení to začlo šťastným rozhodnutím přibalit si do sumočky 1000 rublů). Pak jsem šla na děkanát, přičemž při čekání před kanclem Larisy Petrovny (to je děkan pro práci s cizími studenty) jen slyšela, jak tam seřvává studenta kdoví zkama, tož jsem tam nešla moc plná optimismu. No, ale v mém případě to bylo trošku jiné. Děkanka nejen, že v klidu přijala můj studijní plán, ale navíc, když jsem se ji zeptala, kde se můžu dozvědět o nějakých knihovnických konferencích (že bych si splnila Účast na konferencích tu), tak mi sice řekla, že jsem akorát jednu prošvihla (jo, to už jsem věděla i od A.V., též mi mohl říct, když tam přednášel), ale aby mi to nebylo líto, tak mi věnovala sborník z té konference! Tož to se hodí. Z děkanátu jsem si to namířila do Národní knihovny, že si odbydu práci na bakalářce. Cestou jsem minula nějaké borky, co se mezi sebou bavily česky! Tož jsem neváhala a seznámila se s nima. Jsou někde od Opavy a studujou v Olomouci a tu bydlí jen o zastávku dál jak já, tož dobré. A ta jedna umí čínsky, tož se někdy staví na návštěvu (na patře, kde bydlím, jsou dalšími cizinci jen Číňani). Tož dobré. No, ale jak je zvykem, to nejlepší na konec. V Národní knihovně jsem totiž měla úplně největší haluz. Napsala jsem si tu žádanku na noviny a na druhý pokus (tož též to musí vycházet ve 3 různých vydáních s různýma šiframa!) jsem dostala ty, co jsem potřebovala. Akorát knihovníci zhodnotili, že jsou v dost špatném stavu, takže jsem se stala posledním čtenářem, kdo je držel v ruce! Tož ještě, že mě nikdo nepředběh. Aj jsem našla ty články, co jsem potřebovala, akorát jsem je potřebovala i naskenovat, což vzhledem ke stavu novin nebylo možné. Tož co teď? Sice dr. Dohnal (to je můj vedoucí bakalářky) psal, že přepisování je poslední možnost, ale tak co mi zbývalo jiného? Nicméně tato varianta se mi zdála též nejhorší, vzhledem k pokročilému času a pro jistotu mi i dopsala propiska. Tak jsem neváhala a udělala ještě jeden pokus zažádat o skenování. A štěstěna se i tentokrát zazubila. Ženská vypočítavost mě nasměrovala ke knihovníkovi mužského pohlaví a ten mému žalostnému pohledu neodolal a řekl, že to s tím skenem teda zkusí!!! Tož jsem si pučila od pána, co studoval vedle, propisku a vypsala si záložky a vložila je do novin. Knihovník je pak zas vytáhl a poslal mě do 3. patra zaplatit to skenování, aby mě za chvíli následoval a ještě to tam domluvil, že teda jako naposled se to ještě povolí. Tož jsem úplně šťastná vyplázla 845 rublů za sken 8 stran novin a CD a s úsměvem se rozhloučila se všema těma hodnýma pánama, co mi to teda povolili :) Na oslavu svých dnešních úspěchů jsem si pak na ulici koupila sladký kornout, tož se uvidí, jestli tím mé štěstí neskončilo :-D

První jarní víkend

2009-03-22T09:06:00.000-07:00

sice v Rusku byl už před 3 týdnama (tu totiž jaro podle kalendáře začíná už 1. března. Podle mě by to mělo být naopak a místo toho, aby tu oficiálně začínalo dřív, by mělo začínat pozdějc, asi tak někdy v červnu :-D), ale já též nejsu žádné Rusák a tak se držím našeho určení ;) Víkend se naprosto povedl, svítilo slunko, takže Gana maladěc neseděla na žópě a šla poznávat nová místa. V sobotu jsem se vypravila k Finskému zálivu, tož jsem objevila zas další místo, které mě naprosto uchvátilo (ale to vám, stejně jako to první, ukážu jen naživo ;))
A dneska jsem se dozvěděla, že je zadáča vstup do Musea vody, tož jsem se toho rozhodla využít. Ne, že by mě lákaly ty davy lidí, ale je tam exkurze „Podzemní svět Petěrburgu“, tož jsem si říkala, že možnosti podívat se do podzemí musím využít a taky mě to aspoň zavede do míst, kam bych se jinak nevypravila. Tož došla jsem tam a nejdřív, že teda obhlédnu vodárenskou věž. Vystoupila jsem až do 10. patra, abych zjistila, že tam jsou tak akorát zavřené dveře. Takže na té fotce jsem rudá jak námahou, tak vzteky :-D No, tak jsem zas sestupovala a cestou vždycky zabočila k expozicím, které se věnovaly historii těžby vody, vodárenství a tak, též tu byla vystavena sanitární technika různých typů a období, tož jsem si vzpomněla na Luboše Z., který svého času odebíral katalogy koupelen a záchodů a menší katalog jsem mu též nafotila ;) Na ten a další fotky z musea se můžete podívat tu: http://hani4.rajce.idnes.cz/museum_vody/ Když jsem byla asi v 5. patře, tak rozhlas ohlásil, že za chvilu začíná exkurze „Podzemní svět“ a sraz u kasy. Tož jsem se tam vypravila. No, a to byl chaos nad chaos. Furt se hlásilo něco jiného, že tehdy a tehdy taková exkurze zadax, tehdy a tehdy taková exkurze za peníze a nikdo nevěděl, kerá páčka. No, tak jsem počkala na jednu z těch exkurzí a přidala se k ní a těšila se do podzemí. Nejdřív jsme vešli do místnosti, ze které pak vedlo potrubí do toho podzemí a kde byl model centrální části Pitěru a paní, že nám nejdřív promítne film o čištění vody a té čištičce (jo, zapomněla jsem napsat, že to museum je v čističce vody). Tož moc jsem se toho nedozvěděla, bo film byl v hrozné zvukové kvalitě a akorát jsem podle obrazu pochopila, že petrohradská čistička dostala několik ocenění, včetně mezinárodních (ta byla v expozicích též vystavena), a získala dojem, že i když se jinde (např. u nás?) ke kontrole čistoty vody používá nejmodernější technika, tak v Pitěru nedají dopustit na staré dobré raky a zaměstnávají jich několik na plný úvazek. No, a pak exkurze pokračovala, ovšem ne do tunelu, jak jsem doufala, ale směrem nahoru k jednotlivým expozicím. Tož chvílu jsem poslouchala nějaký výklad k exponátům, ale pak jsem si řekla, že dvakrát to vidět nemusím a šla jsem ven, protože když bylo venku tak hezky, tak jsem chtěla být hlavně venku a ne v nějakém blbém muzeu, kde mě ani do toho podzemí nevzali! Nasměrovala jsem si to k věžičkám kostela, které se tyčili zpoza baráků a to bylo dobré rozhodnutí, protože jsem došla ke klášteru Smolnyj! (ostatně tímhle stylem jsem se už dostala i k Alexandro-něvské lavre). To je prostě další z památek Petrohradu, kterou najdete na každém druhém pohledu a v každém průvodci, prostě krásná modrobílá budova (na další fotky se můžete mrknout zde: http://hani4.rajce.idnes.cz/smolny/). Své jméno dostala po „smolírně“ (místo, kde se připravovala smůla k impregnaci lodí), která zde sídlila za Petra Velikého. Každopádně v zahradě kláštera byl úplně krásný klid (větší jak na hřbitově, kolem kterého vede několik čtyřproudových silnic), tož pohodinda. Když už jsem tu byla, tož jsem si řekla, že se mrknu i dovnitř (s ruskou studentskou průkazkou to peněženku zas tak nebolí). Dalo se jít na zvonici a do sálu, tak jsem si samozřejmě koupila lístek do sálu, protože jeden výstup za den mi přišel dostačující. Tož si to šinu do sálu, ale pak se paní u vchodu podívala pořádně na lístek, a že prý mám lístek do zvonice. Tož co už, když už. Tak jsem vystoupala i do 101.5 metrů vysoké zvonice, abych se podívala na město z ptačí perspektivy. Zase. Došla jsem k závěru, že teď už mně nikdo na žádnou věž nedostane. Třikrát a dost! Budu poznávat Pitěr radši z perspektivy svých 172 cm ;) No, ale tak aspoň se vyplnilo, jak se říká „to nejlepší nakonec“. Protože pak jsem šla do toho sálu a tam byla naprosto parádní výstava současného, duší petrohradského (narodil se v Minsku), malíře Dmitrije Kustanoviče (kdyžtak mrkněte na jeho stránky: www.dkust.com). Mně se ty obrazy moc líbily a považuju tu výstavu za vrchol víkendu, se kterým jsem spokojena :)
A pro ty, co to vydrželi číst až sem, malý hudební bonbónek, se kterým jsem se tenhle víkend seznámila ;) mrkněte na to: http://www.youtube.com/watch?v=OBYM-BY4J-g

Islámská bohoslužba

2009-03-20T11:56:00.000-07:00

Už si pomalu připadám jak student religionistiky (report z pravoslavné bohoslužby vás nejspíš též nemine, bo je to jediná šance jak se dostat do katedrály sv. Samsona, poslední zajímavosti mé části Petrohradu), ale tak byla příležitost se podívat dovnitř mešity, tož jsem ji využila, ne?
Jak už jsem psala v některém z dřívějších zápisků, petrohradská mešita je ještě předrevoluční a v době svého vzniku (1910-1914) byla nejsevernější mešitou vůbec. Exteriér si můžete prohlédnout na fotce, interiér vám musím popsat, bo i když tam o zákazu focení nic nebylo, tak přece jen jsem se tam chovala se vší úctou (with all the respect…;)), takže jsem tam prostě nefotila a jen jsem si sedla a byla v klidu, jak mi řekl můj průvodce Hamza (kterého znám přes couchsurfing. Je z Alžíru - z tama byl původně aj Karim, ne? - a v Pitěru pracuje v nějaké počítačové firmě. Je v klidu, žádný fundamentalista. To jen, abych odpověděla na případné dotazy). Držela jsem se jeho pokynu celou dobu, takže jsem ani nezkoušela taktiku „dělej to, co ostatní“, protože jsem si říkala, že by mě beztak odhalili (jsem vůbec měla pocit, jako by nade mnou ve vzduchu svítila taková ta šipka jak z počítačových her a ukazovala na mě), tak jsem akorát sklonila hlavu a tvářila se nenápadně. No, ale k tomu interiéru a průběhu bohoslužby: Všude na zemi jsou položeny koberce („Mám se zout?“ Ano!), na stěnách jsou vodovkama (no, to asi ne, ale mně to tak přišlo) namalované květy a různé tvary, ze stropu visí zlaté lustry. Hlavní místnost, kde se nachází modlitební výklenek mihráb a minbar, ze kterého hřímá imám, je určena jen pro muže. Ti seděli v řadách, všichni směrem k Mekce. Stejně tak seděli na sedačkách nebo přímo na koberci ženy na ochozu, pro ně určeném. Ten byl nad hlavní místností, byl to vlastně taková balkón, ale od podlahy až ke stropu byly vyřezávané dřevěné mříže (nevím, jak jinak to nazvat), asi aby to bylo odděleno úplně. Přišlo mi to celkem zvláštní, ale při jeho kázání to ne všichni úplně hrotili, přicházeli tak různě, některé ženy se spolu normálně bavily a myslím, že ne o otázkách víry, a mladá žena, která přišla ke konci kázání, si celou dobu, než došlo na motlitby, cosi ťukala do mobilu. No, ale když jsem se pak o tom bavila s Hamzou, tak říkal, že v Rusku je to prostě jiné, že v normálních arabských zemích v průběhu celého obřadu nikdo ani necekne, či nějak jinak nevyrušuje ostatní. Ženy musí mít zakryté vlasy, dlouhou sukni nebo slušné dlouhé gatě a dlouhý rukáv. Chlapi to tak nehrotili a normálně přišli v riflách, tož to mě též celkem překvapilo, bych čekala, že když jdete do svatostánku, že se oblečete ňák svátečnějc. Někteří měli pokrývky hlavy, někteří ne.
Imám ve svém kázání střídal arabštinu s ruštinou, takže jsem aspoň občas věděla, o čem jde řeč, a to bylo takové dobré, protože jsem si připadala jako v jakémkoli jiném svatostánku, protože mluvil poklidným hlasem o tom, jak bychom se měli vyhýbat pokušení, snažit se být dobrými, poslouchat svého boha (v tomto případě Alláha – Alláh bylo taky jediné slovo, které jsem rozuměla z arabské části kázání. No, i když, chvíli mluvil i o věřících obecně), nestarat se pouze o svůj pozemský život, ale směřovat k životu posmrtnému atd. Ovšem, když mluvil arabsky, tak to mělo větší ráz, to prostě z toho minbaru hřímal, hlavně dost rázně hřímal proti nevěřícím (to jsem právě nad sebou cítila tu šipku úplně nejvíc, protože to s vírou nemám úplně vyřešené). Prostě mělo to sílu a nemohla jsem si pomoct, ale vzpomněla jsem si na různé ty islámské fundamentalisty, protože jestli celý život posloucháte kázání v tomhle stylu, tak se to na vás podepíše, na některých víc, na některých míň.
Kázání pak imám zakončil „sallám allejkum“ a přešlo se k motlitbě. Někdo jiný se ujal druhého mikrofonu a dal se do zpěvu. V mezerách mezi zpěvy imám šeptal do mikrofonu a párkrát něco pronesl nahlas (koho to zajímá, tak si k tomu něco najde, budu to popisovat jen tak laicky, tak snad nikoho neurazím). Věřící si stoupali, klaněli se a klekali si. Při jedné motlitbě se podívali nejdřív doprava a pak doleva. Taky několikrát dělali rukama pohyb, jako by si umývali obličej. Občas nějaká paní vstala (můžu popisovat jen to, co dělaly ženy, bo jsem byla v ženské části a seděla jsem na sedátku a dolů už jsem neviděla – při hlásání jsem chvílu seděla na zemi u těch mříží, abych viděla i něco z toho, co se děje dole) a obešla ostatní a dala jim nějaké drobné. Já jsem takhle dostala tři ruble. Jsem se pak paní vedle mě ptala, co to znamená. Tož má to nějakou souvislost s nebožtíky a taky vám to má přinést štěstí, zdraví a tak a peníze můžete použít podle libosti (já si tyhle schovám). No, opakuji, kdo chce o tom vědět víc, tak si to najde sám, mně už teď nic nenapadá, jsem totiž plná dojmů a to vyčerpá. Protože dneska jsem byla ještě na představení indonéských lidových tanců, ale to už se podivte sami, i tak je tenhle zápis dost dlouhý:

Dokázali to!

2009-03-16T12:29:00.000-07:00

Mám vízum až do konce června! Dokonce vícevstupní. Bohužel to neznamená, že si můžu jednoduše jezdit, kam se mi zachce, to bych totiž nesměla být v Rusku. Když budu chtít jet někam mimo Pitěr, tak musím mít nějaký papír od školy, která mi na cestu pučí i to vízum (originál má u sebe škola). Předtím ale musím na děkanát donést lístek na tu cestu (tož to by mě zajímalo, když třeba někam pojedu autem, co jim mám donést) a plán cesty a kdoví co ještě, si to už nepamatuju. Tož na nějaké moc spontánni výlety tu to holt nevypadá. Ale tak třeba to ňák vyfachčíme ;)

Pro celkovou představu

2009-03-15T09:50:00.000-07:00

Pitěru pár fotek z ptačí perspektivy: http://hani4.rajce.idnes.cz/ptaci_perspektiva/

Tenkrát poprvé

2009-03-13T23:33:00.000-07:00

Pátek 13. prý přináší smůlu, nicméně já na něj nevěřím, a taky že to tak nebylo. Naopak, měla jsem dneska štěstí vyzkoušet hned dvě nové věci.
První z nich bylo sushi. Děvčata v Brně se ho prý zkoušejí prubnout, tož jsem si řekla, že to zkusím též. Navíc tu je tu těch sushi barů hodně, teďkonc v březnu je v jednom z nich dokonce antikrizové menu za 28 rublů (ze kterého jsem ale vyzkoušela jen polévku, bo mi to tam nikdo nepřipomněl a všimla jsem si toho, až když jsem měla objednané, no ale neva). Tož byla to celkem sranda, protože jsem vůbec nevěděla, kerá páčka (alias pro ty, co se třeba ještě úplně neorientují v mém slovníku: nevěděla jsem jak na to). Tož nejdřív servírka donesla něco zabaleného, tož se jí ptám, co s tím, tak mi vysvětlila, že to je mokrý ručník na očištění rukou. Tak jsem si očistila ruky a čekala, co bude dál. No, to už mi donesla to sushi (dala jsem si lososa a sépiu). Tak jsem ji poprosila, aby mi vysvětlila, jak se to jí. Tak ukázala na hůlky, a jestli prý nechcu přinést rači vidličku. To jsem odmítla, bo s hůlkama přece umím, ne? No, ale za chvílu jsem o tu vidličku požádala, bo mi to nakonec přišlo jako snadnější rešení, poté, co jsem bojovala hůlkami se sushi, přičemž vyhrávalo sushi. No, s vidličkou a nožem to celkem šlo, ale myslím, že jestli mě někdo pozoroval, se musel dost bavit, protože, jak už jsem psala jednou, vůbec jsem nevěděla, kerá páčka (donesla mi k tomu jakousi omáčku a pak nějakou zelenou pálivou věc a něco růžového, co chutnalo jak mýdlo, tož jsem to občas do toho namočila, aby se neřeklo).
No, byla to sice jen syrová ryba a syrová sépie s rýží, takže zas takový vodvaz to sushi podle mě není, ale za tu srandu to rozhodně stálo. Takže děvčata, nebuďte měkké, že si to sushi objednáte dom, ale pěkně to jděte vyzkoušet přímo do nějakého baru, bo to bude mnohem větší sranda ;)
Druhé mé poprvé bylo už mnohem vážnějšího charakteru, protože jsem šla do filharmonie!
Petr se mi totiž v úterý neuspěl dovolat, aby se mě zeptal, jestli nechcu jít, tak mi to pak prostě oznámil, že jdu v pátek s ním a s jeho známýma do filharmonie (ale já bych beztak byla pro). Filharmonie je též na Plošadi iskusstv (alias náměstí umění), stejně jako Teatr muzykalnoj komedii, kde jsem byla s Petrovou maminkou, paní Emmou. Interiér už je lepší, ale furt to není úplně 100%. Já jsu prostě zmlsaná z těch našich honosných interiérů klasických divadel, kór když mé operní poprvé bylo v lóži Národního divadla… (koho učí Špaček, tak sám dobře ví, že má vychytané občas nějaké výhodné akce) Ale tak hlavní byla hudební provedení, že. A to bylo na velmi vysoké úrovni. Hrálo se Requiem od Verdiho, dirigoval slavný ruský dirigent (já jsem ho sice neznala, ale já se v tom taky nevyznám, že. Věřím, že kdo má přehled, tak to jméno zná) Temirkanov, zpíval sbor Mariinského teatra a italští sólisté. Dirigent dirigoval s takovým zápalem, že mu jednou i odletěly brýle, tenor měl krásné drnčivé rrrr, no byla to prostě paráda. Sbor měl černé motýlky, hudebníci bílé a dirigent frak. Akorát zas nějací nevychovanci si nevypnuli mobil, a i když vypnuli zvuk, tu vibraci prostě taky slyšíte. No, ale to byla naštěstí chvilková záležitost, nikdo nechrápal, občas jen někdo do toho zachrchlal a zakašlal, ale jinak pohodinda. Byla jsem se svým filharmonickým poprvé spokojena ;)
A tady malá ukázka:
Ale ne, ve filharmonii se nesmělo nic natáčet, tohle je pán na ulici, který mi zazpíval O sole mio, no, ale klidně by mohl zpívat v té filharmonii :-D
A asi bych měla neznalým čtenářům trochu přiblížit, kdo jsou ti lidé, se kterými občas chodím za kulturou (ještě se s Lízou, což je vnučka paní Emmy a neteř Petra, chystám na balet). Manžel paní Emmy, pan Kochan (který už bohužel nežije), se kdysi v Rusku seznámil s bratrancem mojeho dědy Jarýskem, popíjeli spolu a skamarádili se. Za ten jeden večer popíjení s cizincem pak pana Kochana vyloučili z armády. Ale když se ho pak někdo ptal, jestli to stálo za to, tak vždycky odpověděl, že rozhodně stálo ;). A v létě byli Kochanovi na návštěvě v ČR, a tak jsem se s nima ve Slavičíně seznámila. Tož tak, teď už je snad všem všechno jasné :)
Jo, a ještě jsem byla poprvé (a snad ne naposled) v chrámu Spas na krovi, který je úplně nádherný, ale pro představu se podivte sami: http://hani4.rajce.idnes.cz/spas_na_krovi/

Ermitáž 2

2009-03-11T10:37:00.000-07:00

Podivte se sami: http://hani4.rajce.idnes.cz/ermitaz2/
A schválně, kdo pozná dílo od da Vinciho? ;)

Piskarevský pamětní hřbitov

2009-03-08T07:02:00.001-07:00

Původně jsem chtěla MDŽ oslavit prací na diplomce, ale venku bylo hezky, tak jsem si řekla, že diplomka počká a půjdu někam ven (ale úkol do KPI jsem udělala! A též se chystám napsat obě slohovky, co mi zadal K.A.). Předposlední zajímavostí mé části Petrohradu (už mi zbývá jen katedrála sv. Samsona) je Piskarevský pamětní hřbitov, chtěla jsem se tam podívat, tož jsem se vydala tam. Též to byla příležitost využít další prostředek místního MHD, a to trolejbus (takže mi zbývá už jen maršrutka). Trolejbusy jezdí stejným stylem jak autobusy a tramvaje, takže když máte štěstí, jede za chvilu a když ne, tak vám nezbývá než čekat. Tu je prostě nejlepší jezdit metrem. Ale dneska bylo celkem teplo, tak to bylo celkem jedno. A konduktoři (přesedla jsem pak ještě na bus) mi popřáli vše nejlepší k dnešnímu MDŽ ;) V Rusku se tento den dost prožívá, je to dokonce státní svátek a pro jistotu i další dva dny okolo jsou dny pracovního klidu, aneb když už to vyšlo na nedělu, tak ať je i tak v pondělí volno. Na ulici potkáváte lidi s kytkami a sem tam nějaký plakát s přáním a mnoho lidí vám přeje.
No, ale věnujme se památce. Piskarevský pamětní hřbitov není moc veselé místo, úplně tu na vás dolehne celá ta hrůza blokády Leningradu. Ta trvala skoro 900 dní a padlo ji za oběť 670 000 lidí, z nichž většina umřela hladem a zimou.
Při vchodu do hřbitova stojí dva pamětní sály, z nichž je momentálně otevřený jen jeden. Uvnitř jsou na kamenných deskách napsány základní údaje o blokádě, taky jsou zde vystaveny fotografie, potravinové lístky, pár zápisků.
Dál na hřbitově plápolá na vyvýšené terase věčný oheň.
Hřbitov se rozkládá na ohromné ploše a je rozdělený podle jednotlivých let (tj. 1941, 1942, 1943 a 1944). Jsou tu takové travnaté kopečky velikosti čtvrtiny fotbalového hřiště, před kterými je pomník s letopočtem. Ke každému roku je těchto kopečků dlouhá řada. Pokud je na pomníku pěticípá hvězda, znamená to, že jsou zde pohřbeni vojáci. Těm je věnovaná i speciálně jedna část hřbitova, která jako jediná z pamětního hřbitova není anonymní – každý voják má na malém náhrobku napsanou hodnost a jméno, u některých náhrobků jsou i fotky. Hroby jsou rozdělené podle vojenských oddílů. Kromě pamětního hřbitova jsem v areálu našla i dva malé hřbitovy nevztahující se k blokádě.
Centrální ulice je dlouhá 300 metrů a na jejím konci stojí bronzová socha Matky Rusi.
Atmosféru hřbitova dokresluje vážná hudba, která se line z ampliónů rozmístěných mezi stromy lemujícími smutné ulice. Určitě se tu hraje i Šostakovičova 7. symfonie, kterou věnoval právě obléhanému Leningradu (kdo má rád tohoto skladatele, nebo prostě ze zájmu, můžu doporučit dokument Larryho Weinsteina Válečná symfonie: Šostakovič vs Stalin).
Klid hřbitova bohužel ruší zvuk dopravy z čtyřproudých silnic, které hřbitov objíždí.
Ale tak abych skončila trošku veseleji, potkala jsem tu kočku, která byla ještě tlustší než Blixa bečka!

Gala koncert

2009-03-07T12:10:00.000-08:00

Paní Emma byla na dnešek domluvená s kamarádkami z výšky (přijde mi fajn, že se i po 40 letech schází, doufám, že s mnohými z vás tomu též tak bude ;)), že půjdou do Teatra muzykalnoj komedii na gala koncert. Ale jedna spolužačka nakonec nemohla, tak pozvala mně.
Teatr muzykalnoj komedii je prý stará budova a hrálo se v něm dokonce i za blokády Leningradu. Uvnitř to vypadá celkem hezky, akorát na balkón jdete po takovém opuštěném schodišti a sál vypadá divně – interiér je strohý, světle zelený (připadala jsem si tam jak na bazéně) a k tomu jsou přidané nějaké zlaté ozdoby a reliéfy a křišťálové lustry. No, prostě mi to tak úplně nesedělo k pořádnému divadlu, kterým se Teatr muzykalnoj komedii zdá být. Ale tak co. Koncert se mi líbil. Hrály se úryvky z oper a operet, např. od Lehára, Kálmána či Strausse, o nichž všichni víme, že si přivlastnili hudební dílo Járy da Cimrmana, a tak jsem tu zaslechla i melodie z Hospody na mýtince ;) Pěvecké výkony byly dobré, zpívali zde umělci z několika souborů a zemí, mezi nimi několik zasloužilých umělců Ruska. Ovšem největší úspěch měla operetní vystoupení s nápaditou choreografií (ovšem pěvecký výkon zde u některých pěvců mužského pohlaví trochu pokulhával, možná to bylo tím zítřejším MDŽ), z publika se dokonce ozývaly výkřiky „Bravo!“. Pěvkyně měly nádherné šaty, jen u některých modelů jsem se bála, aby z nich paním nevypadla prsa (zvláště jedna pěvkyně si na takové modely potrpěla).
Druhou půlku začal dirigent tím, že vyměnil taktovku za housle, tož též dobré. Ovšem tato půlka měla jinak jednu velkou chybu. Paní vedle mě se vyměnily a ta, co teď seděla vedle mě, byla nějaká nachlazená, měla ucpaný nos a dýchala tak, že jsem si nejdřív myslela, že vedle mě někdo usnul (což by byla ta lepší varianta, bo bych ho prostě probudila, a tím by to skončilo). Její dýchání styl lehké chrápání mě dost rušilo (znáte to, jak nějaký rušivý zvuk pořád odvrací vaši pozornost od toho, na co se chcete soustředit, ne?). Při „Vás ženy jsem líbal rád…“ jsem se rozhodla, že budu asertivní, a když kus skončil, pokusila jsem se ji požádat, jestli by nemohla dýchat pusou, že mě dost ruší. Tož paní se akorát naštvala a chrápala dál. Tož možná kdyby ji někdo normálně rusky požádal, třeba by uspěl, ale Rusové jsou prostě naučení si nechat věci líbit, tak ji nikdo jiný nic neřekl, ač jsem rozhodně nebyla jediná, komu její chrápání vadilo. No, tož co už. Ale dostala jsem od paní Emmy ještě i pravou ruskou hořkou 72% čokoládu, tak si dám čtvereček na uklidnění a bude fajn ;)

Museum náboženství

2009-03-05T21:01:00.000-08:00

(tenhle zápis můžu publikovat až dnes, ač je napsaný včera, bo to večer vypadl net, což se tu občas stává…)
Rozhodla jsem se, že budu ve čtvrtek po hodině Teorie komunikace (dneska nám A.V. přál k MDŽ a jako dárek nám odpadá další hodina, což je od něho hezké) chodit do muzeí. Vypravila jsem se na další prohlídku Ermitáže, leč na místě jsem zjistila, že je zrovna den zadarmo (první čtvrtek v měsíci), tudíž tam bylo lidí jak naprcaných, tož jsem si řekla, že to mám v paži a půjdu se podívat do nějakého jiného musea. Namířila jsem si to k chrámu sv. Izáka (kde je též museum), cestou jsem si ale vzpomněla, že bych mohla konečně poslat pohledy, tak jsem si to zamířila nejdřív na hlavní poštu (K.A. říkal, ať to rači posílám odtud, je větší šance na to, že to dojde). Tam jsem ztvrdla tak 3/4 hodiny, protože pro zásilky do zahraničí byla otevřená jen jedna přepážka a tak to dost trvalo, navíc paní přede mnou, co posílala balík, ho neměla zabalený a nechala si to balit až tam, potížistka (takže než to pošťačka zabalila a paní napsala adresu, to též nebylo hned). No, tak doufám, že ty pohledy aspoň dojdou.
No, a naproti pošty je Museum náboženství, tak jsem si řekla, že zajdu tam a Izáka si nechám na jindy. Tož bylo to tam fakt zajímavé a taky tam byla úplně superní výstava fotek z Nepálu, hned bych tam jela. A taky jsem si vzpomněla na Harpu, bo na některých fotkách bylo vyfocené i tzv. indické boa, co jsme od Harpy dostaly (a Harpa mi dneska napsal mail, tož na té telepatii asi něco bude, nestalo se mi to tu poprvé, co jsem na někoho vzpomínala a on na mě zrovna též).
V museu se mohlo fotit jen s povolenkou, do níž jsem odmítla investovat, ale pár fotek jsem vyfotila (musím přece trénovat na svou špionážní činnost v knihovnách), tak se můžete podívat: http://hani4.rajce.idnes.cz/museum_nabozenstvi/ Omluvte kvalitu, ale protože šlo o ilegální focení, muselo být rychlé a nenápadné, na nějaké štelování nebyl čas.
Ovšem vrcholem dnešního dne bylo to, že se mi podařilo vyřídit si šalinkartu!!! Hned na druhý pokus ;) Nicméně, asi abych si to zas tak neužívala, tak když jsem se chtěla vrátit z města na kolej, tak metro v tom směru bylo zavřené. Ale i tak jsem si předtím na oslavu tohoto úspěchu zašla na pyški (to jsou takové smažené kroužky, pocukrované) a bílé kafe, co mi doporučovala Míša, která byla v Pitěru minulý semestr (a jejíž blog si můžete přečíst zde: http://www.wolvesinthestreets.blogspot.com/). Stálo to za to a v té kavárně byla kočka, co vypadala jak Mates.

Národní knihovna

2009-03-04T08:11:00.000-08:00

Dnes proběhl biblio trip № 2, kdy jsme ovšem navštívili pouze jednu knihovnu, zato zas důkladně, tak vám můžu popsat, jak to tu chodí a případně odradit od nápadu sbírat v Rusku materiály k nějaké práci (já jsem byla úplně blbá a rozhodla se, že zde budu sbírat materiály jak na diplomku, tak na bakalářku…)
Budovy a fondy Ruské národní knihovny se rozkládají na 3 (možná i více, ale my jsme dneska navštívili „jen“ 3) různých místech. Začínali jsem na Ostrovského náměstí, kde jsem se zaregistrovala. Měla jsem už s sebou pas, tak to proběhlo celkem bez problémů (ovšem, když jsem paní na otázku, kde mám papír od registrace v RF, ukázala jenom spravku, tak chvíli zaváhala, ale pak mě prostě zaregistrovala do 30. dubna, kdy mi končí platnost víza vydaného v ČR). Vyfotí si vás na místě (jsem na fotce vskutku půvabná, protože jsem ráno zaspala a vůbec jsem neměla čas ze sebe udělat člověka) a za chvíli vám dají čipovou kartu. Díky ní pak projdete přes turniket (poté, co jste si oblečení odložili v šatně; tu jsou snad všude šatny – ve škole, v kině, všude!) a pak si od vrátného musíte vzít propustku. Tam vyplníte jméno, číslo karty, a pokud si vemete nějakou knížku, tak knihovnice na patře vám ji tam zapíše a když ji vrátíte, dá vám razítko, že jste ji vrátili. I když nebude používat žádnou knížku (jako třeba v tomto případě já, protože všechno si psal na sebe K.A.), tak si pak musíte v některém sálu vyprosti razítko na východ z knihovny.

Budova na Ostrovského se momentálně též opravuje, ale naštěstí to nemá vliv na fungování knihovny. Akorát tu chodíte po kartonech a igelitech po zemi, pod lešeními, všude plno omítky, k tomu zvuk vrtaček, profesoři v oblecích se proplétají mezi dělníky v montérkách, ale pohodinda. Stejně jako univerzita, i knihovna je celkem dobré bludiště. Našli jsme nějakou místnost s katalogy a pokoušeli se v tom najít něco z mého seznamu literatury. No, nebylo to vůbec lehké. Tu totiž musíte hledat v lístkových katalozích, které jsou navíc v každé místnosti, vůbec netuším, jak mám poznat, v kterém z těch katalogů mám teda hledat, protože to, co se tvářilo jako nějaký centrální, rozhodně neobsahoval vše, no myslím, že zde strávím hodně času, než něco najdu…. Též tu máte různé katalogy na knížky, na časopisy, na noviny, a ty jsou zas úplně někde jinde, něco je rozděleno po tématech (prý systematický katalog! v tom aby se prase vyznalo), něco abecedně (tj. buď to najdete podle autora, nebo můžete zkusit podle názvu knížky, jak kdy). Když najdete knížku, nebo časopis, který chcete, musíte vyplnit žádanku, kam napíšete informace o zdroji (hlavně tzv. šifru alias asi signaturu?), donesete ji k nějakému pultu a pak vám ten dokument snad vydají (zatím jsem to nezkoušela, ale už brzy budu mít možnost to zjistit, bo musím něco začít dělat). Fotit dokumenty si nemůžete, ale jsou místnosti, kde si vám okopírují či oskenují, co potřebujete, k tomu ovšem musíte vyplnit taky nějakou žádanku, na kterou vám z daného oddělení dají razítko a pak až můžete jít kopírovat. Pokud je hodně lidí, nebo máte hodně stránek, tak vám řeknou, ať si to přijdete vyzvednout třeba za 3 hodiny… Kopírování celkem v klidu, skenování už dražší a skenování formátu novin (jakože Russkaje volja, kde mám sbírat materiály k bakalářce, jsou noviny) – 1 stránka 100 rublů!!! Tož nezbývá než přejít do ilegality a s digitálním fotoaparátem se zašít někde do rohu čítárny.
Po prohlédnutí této budovy jsme se vydali na Fontanku. Tam se přestěhovala část fondu, do níž patří právě již zmíněná Russkaja volja. Tož aspoň vím, kde to hledat, a K.A. mi dal předepsané žádanky, tak snad, až tam půjdu sama, uspěju a budu to moct studovat… To bude též parádička, bo toho je jak naprcaného (noviny vychází celkem často, že) a musím projít všechna čísla za 10 měsíců, protože bohužel při stěhování kabinetu se mému vedoucímu ztratily některé dokumenty, mezi nimi i papír, kde měl vypsaná konkrétní čísla, v nichž se nachází to, co potřebuju.
Samozřejmě opět bylo nutno vyplnit propustku a pak zažádat o razítko, abychom mohli vyjít.

Jako poslední jsme navštívili nejnovější (jako z budov NK, zas tak nová není) budovu, která se nachází na Moskevském prospektu. Tož opět známá procedura šatna, průkazka, propustka, tady dokonce kontrolovali, jestli s sebou nemáte foťák. Opět jsme se probrali několik katalogy, abychom zjistili, že časopisy, které potřebuju (tentokrát k diplomce), jsou na Ostrovského náměstí. Ale tak aspoň jsem viděla všechny budovy a pevně doufám, že tu do té nebudu muset zavítat, bo ta je úplně z ruky, ty dvě předchozí jsou aspoň relativně blízko od sebe a dá se z jedné do druhé jít pěšky (pravda, trvá to asi 20 minut, ale tak na místní poměry dobré).
Z knížek, co potřebuju, jsem nenašla ani jednu, ale ty jsou zas ve fondu univerzitní knihovny, ke kterému se teda momentálně neodstanu, bo sklad je v opravě, ale tak snad se ještě dočkám a stihnu je prostudovat…
Až se vrátím do ČR, tak si pučím nějakou knížku ze skladu, jakoukoli, jen abych si užila to, že to jde, a navíc snadno!

Nebezpečí

2009-03-03T04:56:00.001-08:00

Tak teď nebudu psát něco, abych vás nalákala k návštěvě Petrohradu, protože beztak nikdo nepřijedete (ale těm, co přijedou, ukážu místo, co jsem včera objevila a ze kterého jsem byla naprosto nadšená), ale naopak! Upozorním na některá nebezpečí, co tu na vás (a na mě) číhají. (To víte, jsem se zas vrátila z hodiny jazykové přípravy, nevím, ale mám pocit, že K.A. má nějakou divnou auru, na kterou jsem v té malé místnosti sama, takže celá útočí na mě. Jsem z těch jeho hodin vždycky úplně mimo. Ale, co jsem chtěla říct, teda napsat, K.A. na mě na začátku každé hodiny vybalí nějakou věc, na kterou bych si tu měla dávat pozor)
Takže, v prvé řadě si musíte dávat pozor kolem cest a při jejich přecházení, bo řidiči na nějaké ohledy celkem prdí a jezdijou jak prasata. Na zelenou na semaforu se nemůžete plně spoléhat, lepší je se při přechodu ještě pořádně rozhlížet, jestli se na vás ze zatáčky nevyřítí nějaká mašína. Vůbec chození po ulicích je celkem dobrodrůžo, protože chodníky se neudržují (tipla bych, že nejen v zimním období). Taky se teď oteplilo, takže padají rampouchy a sníh ze střech (ale tak to všude, že).
Ovšem nebezpečí na vás nečíhá jen na ulicích! Dneska mi K.A. říkal, ať vytahuju všechny spotřebiče ze zásuvky, bo ruské zásuvky nic moc a jsou častými příčinami požárů.
No, na víc z kázání K.A. si nevzpomenu, ale kdo mě vyděsil víc jak K.A., byla Katarina, která mi říkala, že si mám dávat majzla v klubech (zatím jsem ale v žádném nebyla). Není prý výjimkou, že vám do pití někdo přihodí nějakou tu drogu. A Katarina mluvila z vlastní zkušenosti, protože se to jednou stalo její kamarádce, s níž byla v jednom z těch klubů, a pak ležela úplně mimo na ulici a museli volat záchranku. Už si nevzpomenu, o jakou šlo drogu, ale byla to jedna z těch tvrdých. Tož říkala, že lepší brát pití v lahvích a furt si ho hlídat (stejně jako si máte furt hlídat své věci, ale tak to je jasné).
Ale nebojte, dávám si bacha ;)
A nejen Dan Richardson varuje před možnou nákazou AIDS, ale tak já tu nejsem za sexuální turistikou, ale z úplně jiného důvodu (to prý, říkal včera Piotr, Němci tu jezdijou balit baby, protože tu jsou hezčí než u nich – no jo, studené Němky. Ale mě tu žádný Němec nesbalí, bo neumím německy ;))
A abych skončila v optimističtějším duchu, tu se můžete mrknout na ňáke fotky, co jsem vyfotila, když jsem tak různě guljala po ulicích a tak: http://hani4.rajce.idnes.cz/ruzne/

Trochu kultury

2009-03-01T07:40:00.000-08:00

Tento týden jsem si kromě návštěvy Ermitáže užila kultury i v dalších jejich formách.
V pátek jsem měla sraz s Katarinou z couchsurfingu. Guljaly jsme po městě, bavily se o literatuře, hudbě, divadlu a tak. Doguljaly jsme až k Domu kino, Katarinině oblíbenému kinu, protože tu se nehrajou komerční trháky, ale spíš takové artové filmy - filmy, co byste u nás viděly ve filmovém klubu, prostě ty dobré. Šly jsme se podívat, co se bude zítra hrát na Noci dobrého kina, kam jsme si říkaly, že zajdem. A zjistily jsme, že za 15 minut začíná biják, co bychom chtěly vidět, tož jsme koupily bilety a šly do sálu. V ruském kině jsou všechny řady ve stejné výšce, takže malí lidé si musí koupit lístek do prvních řad, aby viděli. Film byl úplně supr (a to jsem všemu nerozuměla, bo to, že umím něco anglicky a něco rusky bohužel neznamená, že se to sečte, a když je film v anglickém znění s ruskými titulky, že budu vědět, o čem jsou všechny dialogy) a hudbu k němu dělaly Radiohead, můžu jen doporučit. Ostatně něco si o něm můžete přečíst zde: http://www.csfd.cz/film/240942-choke/
Na Noc dobrého kina jsme nakonec nešly, protože jsem musela ještě dělat úkol do školy a též jsem byla po čtyřhodinové přednášce (v sobotu!) nějaká unavená a na celou noc filmů v ruštině jsem už neměla síly. Nicméně dnes (tj. v sobotu) jsem se vypravila do divadla. V průvodci jsem si vytipovala divadlo Mimigranty, protože to má na programu i hru inspirovanou díly Daniila Charmse, což, jak mnozí víte, je můj nejoblíbenější spisovatel. Tato hra (Cirkus Šardam) se hrála dneska po obědě, tak jsem si řekla, že to si nemůžu nechat ujít. A dobře jsem udělala, protože představení bylo úplně supr. Šlo o hru pro děti, ale já jsem si též přišla na své, protože to byla úchylárna přesně podle mého gusta. V cirkuse vystupovaly krasojezdci, vzdušný motocyklista, mohli jste obdivovat tanec slonů, číslo se žralokem a mnoho dalších kousků a nakonec principál nechal vystoupit i toho neodbytného muže, který se o to neustále snažil. Celé to bylo v krásně barevných kulisách a v barevných nápaditých kostýmech (sloni byli naprosto vyfachčení). Prostě celou tu hodinu jsem se spolu s dětmi skvěle bavila. Představení se nesmělo natáčet, ani fotografovat, ale můžete se podívat na hru klauna s dětmi, který jim tak zpříjemňoval čekání na začátek divadla:

Po divadla jsem jela na sraz s lidma z couchsurfingu, že se s nima půjdu podívat na oslavy Maslenice. Tož to bylo zas něco z masové kultury, čekala jsem, že třeba uvidím nějaké lidové tance, kroje atd., ale jenom stánky, stupidní vystoupení a soutěže a mraky lidí. Pro představu krátký záznam jednoho z vystoupení:

Potkala jsem tu i Čechy, díky čemuž jsem pak ztratila tu grupu těch lidí z couchsurfingu, ale tak co. Ve frontě na šašlik jsem pak uviděla Němce Felixe, se kterým jsem se seznámila na Dnu obránců Matičky Rusi, protože je známý od těch českých studentů. Šašlik byl z oslav Maslenice to nejlepší ;) Ale už mi byla kosa, nebavilo mě to tam a pálení čučela mělo být až za dvě hodiny, tož jsem se rači sebrala a šla na kolej a stvořila tenhle zápis ;)

Jak na základce 3 + Ermitáž 1

2009-02-26T07:33:00.001-08:00

Tož dneska jsme sice nevstávali, bo A.V. asi zapomněl (ale zvoneček byl), zato se A.V. vytasil s další novinkou, a to se systémem plusek (to jsem sice zažila i na gymplu – Mrkvánková a občas nějaký záchvat Mráze, ale tak ti se nepočítají, je to převážně věc základky) – za 2 pluska dostanete čtverku (alias dvojku) a za 3 pětku (alias jedničku, Rusové totiž známkují naopak), prostě musíte být aktivní v hodinách, tož nevím, jestli se mi nějaké podaří získat, ale v mém případě je to snad jedno.
A vyfotila jsem tu třídu, ale bohužel jsem ten strop neměla jak vzít celý, ale tak pro představu snad postačí:
Bavila jsem se trochu s několika spolužáky (bo v děkanátu mi řekli, ať se zeptám jich, kdy a kam si můžu jít pro stýpko, což jsem se od nich beztak nedozvěděla, bo oni stýpko nedostávají, bo se učí za peňauze), tož pár poznatků z ruského systému výuky na vysoké škole: studenti si tu žádné předměty nevolí, prostě každé grupě řeknou: „tu máte rozvrh a tam choďte“ (tak to sice neřeknou, bo neumí česky, tož ale parafrázuju), tož u nás lepší, si myslím. Jak už jsem psala výše, moji spolužáci se učí platno, tj. si studium platí, a za jeden semestr vypláznou 31 500 rublů, což je na naše asi 22 tisíc, tož není to málo.
A něco jsem se dozvěděla ještě včera od Kyrilla Aleksejeviče, když jsem s ním absolvovala biblio trip alias jsme navštívili snad asi 4 nebo 5 různých knihoven (ale nikam se mi nepodařilo se zapsat, bo v Národní chtěli po mně pas, který jsem neměla, a spravka jim nestačila, a v další knihovně, co by se mi mohla hodit, pro jistotu registrují jen obyvatele Petěrburgu; a ty další jsme navštívili, protože K.A. měl představu, že jakožto studentku knihovnictví mně to prostě strašně zajímá, jak to u nich v knihovnách funguje, tož to mě úplně neodhad :-D). Tož vůbec to tu nemají lehké – jakožto aspirant, tj. něco jak u nás doktorand, dostával stýpko 1 000 rublů, tož to je úplné prd! To vám na měsíc nestačí na nic. A abyste dokončili aspiranturu, tož to musíte mít kontakty na vyšších místech, protože gosudarstvo moc kandidátů věd nechce. A váš vedoucí vám též vůbec nepomůže, pokud s ním nevycházíte dobře. A když chcete jet do ciziny, tož to musíte mít kontakt přímo s nějakým profesorem v zahraničí. Tož mají to tu těžší.
Po hodině a krátké konzultaci s A.V. jsem se vypravila do Ermitáže. Tož jak psal Dan Richardson, že kdybyste měli u každého předmětu postát jen několik vteřin strávíte tam 9 let, tož jako student mám vstup naštěstí zadarmo, takže si to můžu rozvrhnout do více návštěv ;) Hlavně jsem zjistila, že dvě hodiny umění za den mi bohatě stačí, čili se tam vypravím ještě někdy jindy. A doufám, že ne jen jednou, protože ty dvě hodiny jsem zírala s otevřenou pusou. Už kvůli Ermitáži stojí za to Petrohrad navštívit. No, ale podivte se sami: http://hani4.rajce.idnes.cz/ermitaz1/

Buddhistická bohoslužba

2009-02-24T07:40:00.001-08:00

Tož dneska mě ta jazyková příprava ňák psychicky vyčerpala (ale už vím, kolik je tomu borcovi. Na čtenářské průkazce z Národní knihovny to sice neměl, ale ukazoval mi ještě papír z nějaké jiné knihovny a tam to bylo – ročník 1980), tož jsem si řekla, že si udělám nějaký výlet. Další zajímavostí v mé části Petrohradu je buddhistický chrám - na mapě to vypadalo celkem blízko, děžurnaja říkala, že je to 40 minut chůze, tož to byla jasná volba.
Nejsnazší způsob, jak se tam dostat, bylo jet tramvají, o kterých průvodce píše, že jsou nejpomalejším prostředkem MHD. Tož pravda, stroj už byl staršího data, ale jinak celkem pohodinda. V tramvaji též platíte konduktorovi, teda v tomto případě nepříjemné konduktorce, která furt prudila mládežníky, ať si s tím ukazováním průkazek pohnou. Ale jinak cesta k Centrálnímu parku kultury a oddechu proběhla skoro stejně, jak cesta šalinou v Brnu.
Buddhistický chrám byl kousek od zastávky, obklopen moderními budovami. Na stromech kolem něj byly všude uvázány barevné modlitební praporky. Ale nejzajímavější to bylo rozhodně uvnitř (kde se ovšem nesmělo fotit, tož si to musíte představit sami).
Interiér byl krásně barevný, s vyřezávanými průčelími, visely tu obrázky nějakých těch jejich božstev, též tu byl koutek s obrázky dalajlámy a pozlacené sochy Buddhy – jedna větší a jedna malá. Probíhala zrovna bohoslužba, tož jsem si dala návleky, sundala čepku a sedla si za ostatníma na lavici (u zdi bylo několik lavic naskládáno pro nově příchozí, kteří si lavku vytáhli a položili do další řady) a dělala to, co oni. Uprostřed místnosti sedělo několik holohlavých mnichů v červených hábitech a odzpívávali motlitby (nemohla jsem si pomoct, ale v jednom z refrénů jsem slyšela „óóó kurváá…“). To bylo občas prokládáno chřestěním zvonci a činely, nebo naopak mlčením. Občas se všichni zvedli a sepjali ruce k motlitbě a pak je přikládali nejdřív k čelu, pak ke rtům a nakonec k srdci. Vybrala jsem si mezi věřícími jednoho, po kterém jsem to opakovala, ale za chvíli jsem už věděla sama, kdy to přijde (když zachrastěly činely). Asi po půl hodině všichni vstali a mohli dát nějakou motlitbu – na papírek se napsalo jméno a datum narození a pak jste si vybrali krabičku, do níž jste to vložili (ty krabičky byly k různým obřadům a motlitby byly za různé věci). Též jste přihodili nějaké ruble ke kasičce u toho. Pak jste si stoupli do fronty a čekali, až dojdete před mnichy, kde byla miska s rýží a penězi – do ní jste hodili další ruble a třikrát nabrali hrst těch peněz s tou rýží a posypali tím jakousi věc, co stála uprostřed. Potom jste postoupili k dalším oltářům, soše Buddhy a koutku s dalajlámou, kde jste se poklonili a přihodili nějaké ruble (ale já už jsem neměla žádné drobné, takže Buddha i dalajláma měli smůlu). Tož a pak se zas pokračovalo v motlitbách. To už jsem tam byla víc jak hodinu a měla jsme strach, abych nezatměla, bo jsem chtěla jít na kolej pěšky, a též mi začalo kručet v břiše, tož jsem se potichu vytratila.
Tož na fotky chrámu a z cesty zpět se můžete mrknout zde: http://hani4.rajce.idnes.cz/budhisticky_chram/

Den obránců Matičky Rusi

2009-02-23T08:06:00.001-08:00

Dneska (tj. 23. Února) slaví Rusové státní svátek, který připomíná, jak v roce 1918 Rudá armáda poprvé zvítězila (dříve se ten svátek jmenoval Den Rudé armády). Je to takový vojenský, tzn. převážně mužský svátek - na webovkách, na které jsem narazila (http://www.calend.ru/holidays/0/0/16/) se píše, že muži v tento den přijímají od žen blahopřání a dárky. No, tak nevím. Dohodla jsem se s dalšími Čechy, co tu studujou, že se půjdeme společně podívat na nějaké ceremonie. Tož jsme se nakonec našli u metra Moskovskaja a šli jsme se podívat na blízké náměstí, kde byli nastoupeni nějací vojáci, řečnil nějaký pán a pokládali se věnce. No, na Kokoříně bylo aspoň občerstvení a hlavně ne taková kosa. Trošku jsme se zahřáli v blízkém památníku a pak nás většina vyrazila do Ruského muzea.
Tož tam to bylo zajímavé – jak název budovy napovídá, exponáty se vesměs týkali ruské země a života v ní. Tož spousta pravoslavných ikon, obrazů panovníků, též nějaké kroje, vyřezávané okenice a tak. Nejzajímavější mi přišly hračky – chudáci děti, z některých šel dost strach.

Též tu byly nějaké dočasné výstavy (kde se bohužel nemohlo fotit), takže jsem viděla památky týkající se pravoslaví (zase), ale taky tam byla výstava ruských umělců, co žili v Americe (jo,jo, nejdřív si je vyhnali a teď je vystavujou), kterážto byla tím nejmodernějším uměním, co se onde nacházelo, protože stálá expozice končí Chagallem a Kandinskym a podobnými.
No, ale víc řeknou fotky, tak se podivte sami: http://hani4.rajce.idnes.cz/Ruske_museum/

2009-02-21T20:20:00.000-08:00

A to jsme my. Společně posloucháme Uuchlal guihiig mini huleej bna uu :-D
Nee, spolubydla mi právě odjela, tak kdo ví, kdo to bude příště...

Petrohradský sen Akiry Kurosawy

2009-02-21T07:07:00.000-08:00

Jak na základce 2

2009-02-19T04:16:00.000-08:00

Dneska jsem měla sice už druhou hodinu Teorie komunikace a třetí hodinu s Arkadijem Vasiljevičem, ale furt bylo čím mě překvapit (tu je to prostě úplně jiný příběh než u nás).
Soudruzi si nejspíš řekli, že bych to měla moc jednoduché, a přednáška byla v úplně jiné učebně, než byla minule. Ale mně nedoběhli, bo jsem na to přišla jěště dřív, než začala ta hodina. Musím si s sebou příště vzít foťák, bo pokud to budem mít zas tam, tu učebnu rozhodně stojí za to vám ukázat. Je to taková secesní místnost, na stropě jsou nějaké malby, ovšem odkryté jen tak z třetiny, pak je takový předěl, prostě průrva ve stropě, a za tou průrvou je to všechno zabělené. A tapety se místy odlepují ze zdi, no vypadá to tam prostě zajímavě.
Začali jsme jak jinak než tím, že jsme A.V. pozdravili povstáním, pak probíhala výuka a hodina skončila tím, že A.V. zazvonil na zvoneček, který nosí s sebou. Aby toho základoškolního přístupu nebylo málo, tak třem borkám, co seděly v zadní lavici, zkontroloval, jestli si dělaly pořádně zápisky a když zjistil, že jim tam něco z toho, co říkal, chybí, tak jim napařil něco za domácí úkol. Všichni pak máme za domácí úkol se zamyslet nad dvěma aforismy od Tjutčeva, což A.V. samozřejmě zkontroluje, jestli to máme v sešitě nachystané. Tož to já sa připravím, ať si tu užijou i nějakých těch západních imperialistických teorií, protože minimálně jedna z mých odpovědí bude připravena na základě poznatků memetiky, teorie imagined communities a podobných ;)
Jinak mi přibylo několik nových spolužáků a počet mužů na této přednášce se zvýšil na 6! Přitom někteří jsou celkem dekadenti, tož doufám, že se s nima časem seznámím. Sice nenosí učebnice v kýblu jako můj taťka, ale papírový sáček od svačiny taky dobrý ;) Jeden pro jistotu tu přednášku v první lavici zaspal, ale A.V. si toho naštěstí nevšimnul, bo jinak by mu napařil nějaký domácí úkol :-D
Jinak jsem si koupila výkladový slovník, co nám doporučoval doktor Gazda, tož doufám, že ho využiju. A hlavně jsem dneska konečně neodolala a s odrazem se svezla na některých z těch mnoha skluzavek, co tu na chodnících jsou ;)

Jazyková příprava

2009-02-17T03:34:00.000-08:00

Právě jsem se vrátila plná dojmů ze své první hodiny ruského jazyka, tak to sem házím pěkně začerstva.
Učí mě borec, kterému bude něco přes 30 (jsem se měla podívat kolik mu je, když mi ukazoval všechny ty své průkazky, no ale nepředbíhejme), takový vyzáblý, bledý, myslím, že zmiňoval něco ve smyslu, že je nějaký nemocný, nevím. Začal tím, že se teda seznámíme a teda začne od sebe. A tak mi začal říkat, co teda studoval, co dělal, jaké má zkušenosti s vyučováním a všechno to dokazoval tím, že přede mě vykládával všechny svoje různé, teda vlastně jen dva (bakalářský a magisterský) diplomy, samozřejmě neopomenul upozornit, že absolvoval s vynikajícími výsledky. Dizertaci mu ale s nějakého důvodu nepovolili (ale zkoušky udělala – ukazoval mi ňáký papír s výbornýma známkama a s razítkama). Tož ale ukázal mi aspoň její projekt. Pak jeho životní pouť teda pokračovala přes výuku na různých školách (ukázal jakousi učitelskou průkazku), až skončil na té mojí univerzitě (průkazka). Všechno tohle ukazování dokumentů zakončil svými pasy – Rusové mají dva – jeden pro Ruskou federaci a jeden do zahraničí - no Kyrill Aleksejevič mi ukázal 3, pro jistotu i svůj starý :) Na vojně nebyl, je svobodný, protože těžko zakládat rodinu, když se člověk živí výukou ruského jazyka cizincům a navíc je jakýsi nemocný, či co, maluje, píše verše atd. atd. Tož jako by se mnou vyplňoval Barbie knížku kamarádek nebo něco podobného :-D
Tak pak jsem měla říct něco o sobě já, tož jsem něco řekla (ale bez diplomů a bez průkazek :-D). Též jsem zmínila, že má nejoblíbenější skupina jsou Einstürzende neubauten, tož si to nechal napsat, tak doufám, že jako první mu to vygůglí Kollaps, ať má chlapec nějaký zážitek :-D
Tož pak do mě začal valit, že jsem si teda dobře vybrala univerzitu ke studiu, protože jestli mám ráda umění, tak tam si ho užiju, a taky tam prý studuje mnoho cizinců, protože je to prostě prý prestižní škola. No, to asi je, ale tak myslím si, že ty jeho řeči byly dost takovou naučenou propagandou.
Pak jsme se konečně dostali k výuce. Tož jsem zjistila, že to teda nejsou kurzy ruštiny jako takové, ale je to jazyková příprava k mému studiu, to znamená, že budem brát slovíčka z oblasti informační a počítačové, jaké se s tím používají slovesa a tak. Takže Míšo, tvých učebnic bohužel nevyužiju.
No, a výuka pak probíhala tak, že mi začal vysvětlovat věci jako, co je to internet, jak se k němu člověk může připojit atd. atd., tož jako bych to 5 let nestudovala, si myslí, že jsem úplně blbá? Jako vím, mnozí znáte Hanu-informační specialistku ;), ale zas vodsaď pocaď. Tak jsem seděla a dívala se na něj a on mi vykládal ty věci, co už dávno znám.
Ale ne, nemám mu to za zlé, bylo to úvodní seznámení a asi už je zvyklý na všechny ty Číňany, co vůbec neví, kerá páčka. Myslí to se mnou dobře, pomůže mi s registrací do Národní knihovny a taky říkal, že mu bylo příjemné se se mnou bavit, tak to bude v poho. Na příště mám napsat krátkou úvahu na téma „Internet je pro mě…“ a rozmyslet si, co s ním chcu probírat, takže to bychom se mohli přesunout už k něčemu, co mě bude zajímat, tak to třeba bude fajn. A jeho teta či kdo byl v České republice a nemohl si to vynachválit (no proti zdejším podmínkám není divu :-D)

alergie

2009-02-15T11:05:00.000-08:00

Tuhle písničku slyším asi tak 10x denně a už s tím začínám mít problémy: http://www.youtube.com/watch?v=DhLCgrnataU
Tak pokud si chcete lépe představit, jak vypadá můj pobyt zde, poslechněte si ji taky ;) Já si jdu pustit Kollaps :-D

Škola

2009-02-14T05:03:00.001-08:00

Už jsem navštívila obě své přednášky (kurz ruštiny na kolejích nepočítám), tak jsem si řekla, že napíšu něco o škole, co tu studuju.

Jmenuje se Sankt-Petěrburgská státní univerzita kultury a umění (dříve Univerzita kultury a umění N.K.Krupské) a je to taková směsice fildy, FSS a hudební fakulty JAMU. Takže tu potkáte vesměs normálně vypadající lidi, protože tady je alternativou vypadat normálně. Studuju na knihovnicko-informační fakultě, která se dělí ještě na několik specializací, ale to se mě netýká, protože mám individuální plán, takže moje specializace „knihovnictví a bibliografie“ je jen pouhou formalitou. I zde, stejně jako u nás, je knihovnictví převážně ženskou záležitostí. Na první přednášku se mnou chodí 1 kluk a na druhou dokonce 4!
Škola je normální bludiště, zdá se, že i zde je jakousi „knihovnickou biblí“ Jméno růže od Umberta Eca a zakladatelé školy v ní našli zdroj inspirace. Už po těch asi 10 návštěvách trefím na děkanát, ale najít cestu ven mám ještě problémy. Obě přednášky se naštěstí učí ve stejné posluchárně hned v přízemí, ale když chcete jít na záchod, je to složitější, protože je tu průměrně jeden záchod na 2 patra a mnohdy to není jen o tom vyjít po schodech nahoru. Co se týče záchodů, s toaleťákem, natož pak s mýdlem tam nemůžete počítat.
Co se výuky týče, nemám možnost srovnání s někým jiným, protože mám obě přednášky s Arkadijem Vasiljevičem Sokolovem, ale začátek je jak na základce – chce po nás, ať ho zdravíme povstáním. Kromě celkového časového posunu (v Petrohradu platí moskevský čas, tj. o 2 hodiny víc než u nás), je zde posun i v čase akademickém a z naší akademické čtvrthodinky se průměrně stává akademická pětadvacetiminutovka.
Ale jinak A.V. v pohodě, mluví celkem pomalu a srozumitelně (pravda dneska jsem spoustu věcí nestihla, protože jsem ty slovíčka neznala a on to nezopakoval), diktuje nám, co si máme zapsat, taky nám řekl, že na další hodinu si máme donést fixy, ať si můžem nakreslit základní schéma intelektuálních informačních systémů hezky barevně. Jak už jsem psala jinde, je můj zdejší vedoucí diplomky a bere to celkem zodpovědně a literaturu mi půjčuje domů, což je supr, bo si ji můžu ofotit. V knihovně totiž momentálně nefungují výpůjčky a navíc spoustu knih můžete studovat jen v čítárně, která je úplně někde jinde než knihovna, a knížky z nějakého speciálního fondu můžete studovat jen v místnosti s katalogy. V elektronickém katalogu jsou jen knížky od roku 1995, zbytek hledáte v lístkovém. V lístkách se můžete přehrabovat sami, tož doufám, že v tom někdo neudělá bordel a pak nic nenajdu. Tož ještě, že mám toho Arkadije Vasiljeviče!

Výlet (po stopách revoluce)

2009-02-11T06:52:00.000-08:00

Zítra už mám první hodinu a taky sraz s A.V.Sokolovem, takže dneska poslední den, než mi začne horečná studijní činnost, tak jsem si řekla, že si udělám výlet. A protože už ze začátku jsem se rozhodla, že objevovat začnu od svého okolí, vybrala jsem si cíl na Vyborgské straně Petrohradu – Finské nádraží. S tím, že odtud půjdu na kolej pěšky.
Zastávka Ploščaď Lenina je sice na stejné straně Petrohradu jako má startovní stanice Čornaja rečka, ale přesto tam musíte přes centrum s 2 přestupy. Ale dá se to zvládnout.
Finské nádraží je normální nádr, na první pohled byste nepoznali, že je něčím zajímavé. Ale je to to nádraží, kam v dubnu 1917 přijíždí vlakem z emigrace plno revolucionářů v čele s V.I.Leninem, na něhož zde čekalo obrněné auto, z jehož střechy si zakřičel něco o socialistické revoluci.
Abyste se mohli podívat na nějaké zajímavosti, musíte si za dvacku koupit vstupenku na nástupiště. Tu najdete zasklenou lokomotivu, která táhla ten vlak plný revolucionářů a pak se můžete podívat na východ, kterým Lenin vyšel, aby měnil svět. Kromě památek na revoluci tu mezi 6. a 7. nástupištěm stojí pomník, který připomíná konvoje, které zde jezdily v době blokády Leningradu.

Kousek od nádraží je Leninovo náměstí, kde stojí vůbec první socha Lenina v CCCP, podle které se pak udělalo mnoho dalších.

U řeky kousek u náměstí se má nacházet věznice Kersty, ale k té jsem nedošla, nebo se mi ji nepodařilo identifikovat. Ale naproti jsem dobře odhadla, co bude Bolšoj dom alias velitelství tajné policie.
A to bylo asi tak vše zajímavé, co se dalo na tomto koutku najít. Pak jsem se teda vypravila směrem do Černé rečky. Rači jsem se rozhodla někoho zeptat, jestli jdu správným směrem, protože vím, jak jsem na tom s orientačním smyslem. A zrovna jsem se zeptala dobře. Pán nejen, že mi potvrdil, že jdu dobře, ale taky se rozhodl, že mi bude dělat průvodce, tak šel se mnou a vyprávěl mi mnoho zajímavých věcí z historie a o místech, která jsme míjeli (moc si z toho bohužel nepamatuju, ale bylo to fakt dobré, že jsem ho potkala). A abych to měla tematické, tak mě nakonec dovedl k domu, kde bylo hlavní revoluční sídlo bolševiků, kde kuli ty své pikle a kde Lenin mimo jiné sepsal dubnové teze. Dneska je u toho muzeum. A vedle je ještě předrevoluční mešita (v době svého vzniku určitě nejsevernější mešita na světě). Kolem obou budov jsem šla už včera, když jsem se rozhodla jít od univerzity pěšky, ale bolševický dům bych rozhodně neidentifikovala jako nějakou významnou a zajímavou stavbu.

Když už jsem byla venku a bylo celkem málo hodin, rozhodla jsem se, že se půjdu podívat i na tu jedinou zajímavost Černoj rečky, a to místo souboje A.S.Puškina s D’Amthésem. Jak jsem zjistila, tak na místní poměry (jak je napsáno v učebnici Ruštiny pro samouky: „около“ znamená „u“. Rusko je ale veliká země, takže „около Москвы“ může znamenat i 200 km…) to mám prakticky za barákem.

A dnešní výlet jsem uzavřela tím, že jsem si v obchodě koupila Kozla, uvařila si vegetariánské pelmeně se smetanou a byla jsem spokojena :)

První seznámení

2009-02-11T06:39:00.000-08:00

Ani jsem se nenadála a začala má ruská, resp. petrohradská anabáze. Naštěstí se nenaplnil žádný z mých hrůzných scénářů (1. Ukradnou mi zavazadla, 2. Na letišti mě nikdo nebude čekat, 3. Na kolejích mi řeknou, že o tom, že bych tam měla bydlet, nic neví) a tak jsem mohla začít.

Z prvního seznámení na mě Petrohrad působil jako industriální město plné komínů a obchodů, které z vás mají vytáhnout peníze. I po tom týdnu občas propadám pochybnostem, jestli to šedé na obloze jsou mraky, nebo kouř z mnoha komínů a aut, který se slil v jednu šedivou masu na obloze.

Žiju na Vyborgské straně Perohradu, což je tím tuplem industriální část, v části, která se nazývá Černá rečka (o které průvodce /Dan Richardson: Petrohrad. Jota: 2006/ píše, že snad jediné, čím je ta část zajímavá, je to, že zde zahynul při souboji Puškin…). Je to takový petrohradský Komárov – i výhled z kolejí mám podobný. Na metro a autobus je to pěšky tak 10 minut a autobusem přímo ke škole (která je zas úplně v centru na Dvorcové náběrežné a Millionové ;) ulici) trvá samotná jízda asi 15 – 20 minut. Což ovšem neznamená, že bych to celkově měla do školy 30 minut. S autobusy se to má totiž takhle:

Něco jako náš jízdní řád tu neexistuje, na tabuli je napsané, že od tolika do tolika to jezdí co 20 minut, od tolika do tolika co 17 a od tolika do tolika co 14 minut. Takže přijdete na zastávku a čekáte. Přitom můžete celkem dobře promrznout, protože se mohlo stát, že autobus odjel před chvílou, a další jede až přibližně za těch 20 minut. A když už se konečně dočkáte, pořád to neznamená, že máte vyhráno. Moje první jízda proběhla například tak, že když jsem se asi po čtvrt hodině čekání konečně dočkala autobusu, nastoupila, autobus se rozjel, ale po 100 metrech se zastavil. „Slomalo…“ Takže zas všichni vystoupili a vrátili se na zastávku. Naštěstí další autobus jel asi za 5 minut.

V autobuse si pak v klidu sednete a počkáte, než k vám přijde konduktor a vybere od vás 18 rublů (pokud nemáte projezdnoj bilet alias šalinkartu, kterou zatím nemám, ale pevně doufám, že se mi ji podaří získat, protože jinak se to dost prodraží). Nebo těch 18 rublů dáte při vystupování řidiči. Aby vám cesta rychle uběhla, je v autobuse televize, kde se promítají jakási kabaretní vystoupení nebo reklamy.

A jak ve škole?

První týden probíhá ve znamení büro tripu. Na studijní musíte odevzdat pas a imigrační kartu, aby vás mohli zaregistrovat, fotky, potvrzení, že nemáte AIDS a zaplatíte 3000 rublů za jejich pojištění. Taky musíte zajít na rentgen plic do temného dvora nemocnice, kde vedle sebe parkují staré sanitky a moderní drahé bouráky. Další den si dojdete pro výsledek, který pak ukážete školnímu doktorovi, ten vám dá nějaký další papír, ten pak donesete na studijní, sekretářka vytiskne nějaký další papír, ten dá podepsat děkance, a ten papír pak dáte na kolejích. Po tomhle všem vám za pár dnů dají studentskou kartu, za další dny kartu pojištěnce a další den vám vrátí pas a imigrační kartu.

Při tom všem si začínáte cenit našich studijních bab, protože i když jsou mnohdy dost nepříjemné, jsou aspoň rychlé a jejich práce je efektivní.

Taky se slzou v oku zavzpomínáte na zlatý IS a přehlednou registraci předmětů přes internet. Tu si totiž musíte předměty najít v dost nepřehledném rozvrhu na nástěnce, který je navíc napsaný rukou, takže to mnohdy ani nemůžete přečíst. O tom, kde se ten předmět učí, se mnohdy dozvíte až těsně před jeho začátkem, takže je dobré přijít ne o 15, jak mi radila děkanka, ale o 30 minut dřív, protože pak to ještě musíte najít v tom bludišti, jakým škola je ;)

U mě to nakonec dopadlo tak, že budu mít jen 2 přednášky s A. V. Sokolovem, který bude mým zdejším vedoucím diplomky, a zbytek týdne strávím v knihovnách (pokud mi ovšem děkanka nevnutí ještě nějaký předmět typu Dějiny Petrohradu). Knihovny v množném čísle, protože univerzitní knihovna, jak už jsem měla tu možnost zjistit, je celkem slabě zásobená literaturou, kterou potřebuju ke své práci (rozuměj: je úplně na h….), takže se mi snad podaří zaregistrovat i do knihovny Akademie nauk (k čemuž ovšem potřebuju svůj VŠ diplom) a v Ruskou národní knihovnu. A třeba mi něco půjčí i sám Arkadij Vasiljevič, od něhož už jsem četla jednu knížku, co mi půjčila děkanka, ale ta se bohužel moc netýkala toho, co mě zajímá.

Co se internetu týče, je to tu dost nesnadné. Ve škole přístup žádný není (zlaté Brno a CPS!), musíte si to sami zařídit na kolejích přes nějakou firmu, ale to taky nějakou chvíli trvá, bo Rusové ty služby mají celkově dost v paži. Když hledáte ve svém okolí nějakou internetovou kavárnu, kde byste si na ten net zašli, tak žádnou nemůžete najít, a ptáte-li se lidí na ulici, ti se vás nejdřív na oplátku zeptají, na co to potřebujete a pak vám řeknou, že neví. Když už propadáte zoufalství, tak se na vás snad usměje štěstí jako na mě, když mě hoch od telefonů poslal do hotelu Vyborgskaja a tam byl moc hodný vrátný, který mě nejen nechal píchnout na jejich wi-fi, ale jestě mi pomohl hledat, co jsem potřebovala. Ostatně na tu jejich wi-fi pak chodím z ulice za rohem, takže díky tomu můžu též konečně hodit tento zápis na blog ;)

A ještě něco napíšu ke zdejší módě. Jela jsem sem připravena na nevkus, ale zatím jsem moc extra vagantních modelů nepotkala (ale pár už jo), bo jsou všichni zabalení do zimního oblečení. V tuto dobu tu nejvíc frčí kožichy a kožené čepice a celoročně uniformy (možná i z toho důvodu mi Rusko tak nějak připomíná Kubu, ten další důvod asi bude smrad z aut, která rozhodně nejezdí na Natural 95). Čeho jsem si všimla už v ČR a co se zde jen potvrdilo, je to, že mužská část populace s oblibou nosí boty do špičky.

No, to bude asi pro začátek vše, na první zápis je toho docela dost. Snad to nepůsobí moc pesimisticky, zatím to beru jako dobrodružství a celkem si to užívám, zdejší lidé jsou na mě vesměs milí, zima tu je stejná jak u nás, takže pohodida :)